Myslím zeleně, proto volím jádro

František Janouch

František Janouch

Myslím zeleně, proto volím jádro Úvahy o energii, životním prostředí a politice

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Janouch, František Myslím zeleně, proto volím jádro : úvahy o energii, životním prostředí a politice / František Janouch. – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2011. – 364 s. Český, anglický a ruský text ISBN 978-80-87481-46-2 (brož.)

621.039 * 620.9:621.039 * 502/504 * 620.9:338.23 – jaderná energie – jaderná energetika – životní prostředí – energetická politika – úvahy – nuclear energy – nuclear energy industry – environment – energy policy – essays 620.9 – Energetika [19] 620.042 – Energy engineering [19]

© František Janouch, 2011 © Preface Jiřina Jílková, Stefan Schleicher, 2011 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2011 © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-46-2 ISBN 978-80-87481-46-2 (PDF)

František Janouch na koruně jednoho z černobylských reaktorů, 1998.

František Janouch on the top of one of Chernobyl reactors, 1998.

Introductory note It is with understandable hesitation that I present readers with a collection of my articles on energy, the energy industry, the environment, nuclear energy and associated social issues. These articles are printed here in Czech in the first two sections, and in English and Russian in the third section.

Hopefully, this will not cause readers too much of a problem. English and Russian are world languages that we ought to know.

After collecting my articles together and rereading them I have this rather odd feeling, as if time has stood still. I have been lecturing and writing for all of thirty-five years practically on the same issues. I have been repeating the same truths and warnings, as I have not substantially altered my opinions, and over these long years I have for the most part been guided by the tried and tested pedagogical principle: Repetitio est mater studiorum.1 As I was compiling this book I had to imperatively and urgently ask myself if it is the teacher (i.e. myself) who is incompetent, or his pupils (i.e. my audience, the readers of my articles, and in recent years, of my blogs). My readers will have to answer that question for themselves. My selected articles from over almost the last half of my life will perhaps provide them with sufficient material. All that remains for me now late in life is to go along with another wise Latin dictum: Ut desint vires tamen est laudanda voluntas.2 Last of all, another important technical comment: this book comprises the original texts of the articles, even though clearly some technical data have seen changes, just as some of the author’s individual opinions and assessments have undergone changes.

František Janouch June 2011

1 2

6

Repetition is the mother of learning.

Though strength may be lacking, yet the will is to be praised.

Úvodní poznámka S pochopitelnými rozpaky předkládám čtenářům soubor svých článků o energii, energetice, životním prostředí, jaderné energii a souvisejících společenských problémech. Stati jsou zde tištěny v prvních dvou oddílech česky, v oddílu třetím anglicky a rusky. Snad to čtenářům nebude činit příliš velké potíže. Angličtina i ruština patří ke světovým jazykům, které bychom měli ovládat.

Po shromáždění svých článků a jejich opětovném přečtení mám trochu zvláštní pocit: jako by se zastavil čas. Přednáším a píši již celých třicet pět let prakticky o stejných problémech, opakuji stejné pravdy i výstrahy.

Nezměnil jsem totiž v ničem podstatném své názory. V průběhu těchto dlouhých let jsem se spíš řídil osvědčenou pedagogickou zásadou Repetitio est mater studiorum.1 Při sestavování této knihy jsem si nezbytně a naléhavě musel klást otázku, zda neschopný je učitel, tedy já, či jeho žáci, tedy mí posluchači, čtenáři mých článků a v posledních letech i mých blogů. Odpovědět na tuto otázku si musí každý čtenář sám. Mé vybrané články za uplynulou skoro polovinu mého života mu snad poskytnou dostatek materiálů. Mně však na sklonku života nezbývá než se řídit jiným moudrým latinským rčením: Ut desint vires tamen est laudanda voluntas.2 Úplně nakonec ještě jednu důležitou technickou poznámku: v knize jsou otištěny původní texty článků, i když je zřejmé, že některé technické údaje doznaly změn, stejně jako doznaly změn i některé dílčí názory a hodnocení autora.

František Janouch Červen 2011

1 2

Opakování je matka učení.

I když se nedostává sil, snaha si zaslouží chválu.

7

Úvod ke knize evropského občana S Františkem Janouchem jsme se osobně setkali v roce 2002. Sám František někdy s nadsázkou říká, že tehdy hrozilo, že kvůli dostavbě Temelína vybuchne třetí světová válka. Politici České republiky a Rakouska tehdy v Melku podepsali dohodu, kde se mimojiné usnesli, že podpoří vznik společné česko-rakouské expertní skupiny pro energetiku.

Od té doby se pravidelně schází několik rakouských a českých odborníků – většinou působících na univerzitách – kteří se zabývají otázkami energie intenzivně či méně intenzivně, z různých pohledů a s různými názory. Pořádáme semináře ve Vídni i v Praze, učíme studenty a hlavně – diskutujeme a konfrontujeme názory, ale vždy s tolerancí a úctou k argumentům ostatních i odlišným názorům.

František Janouch působil při vzniku této skupiny jako spiritus agens.

Mnohé z nás ke spolupráci vyzval.

Ale v tomto krátkém textu nechceme mluvit ani o odborných grémiích, ani o energetice. Pro nás není podstatné ani to, že František je velkým zastáncem energie z jádra.

Jeho působení v oboru spojeném s energií bylo prostorem pro sledování historie Evropy, Ruska i České republiky. Jeho otec byl vězněn v Osvětimi, jeho tchán se jako Čech bojující v rakouské armádě za první světové války stal součástí sovětského mocenského mechanismu, který však následně ohrožoval jeho i jeho rodinu. František se přátelil s Andrejem Sacharovem, prožil pražské jaro, v roce 1973 musel odejít do exilu a byl zbaven čs. občanství. Ve Švédsku založil Nadaci Charty 77 a podporoval český disent.

O tom všem František psal a píše. Mnohá témata společnosti a lidstva stále znovu a znovu navazoval na témata energie. Energie a energetika pro něj nejsou jenom technickou záležitostí. Zdůrazňoval význam dostupnosti energie jako podmínky existence demokratické a svobodné Evropy již před čtyřiceti lety, tedy dávno před dnešními strategiemi energetické bezpečnosti. Varoval před finančními i technickými riziky masivní podpory fotovoltaiky již v době, kdy kritické hlasy vůči ní byly přinejmenším nepopulární. Je vynikajícím technickým odborníkem s širokým humanistickým

8

a filosofickým záběrem. Sám říká, že je nejenom homo fysicus, ale též homo politicus. Má odvahu vyslovit i nepopulární názor a důsledně za ním stát.

Svůj realistický pohled a argumentaci směřoval v diskusi o jaderné energii i proti názoru svých přátel z Charty 77.

S velkou úctou jsme vždy sledovali Františkův zájem o souvislosti životního prostředí s otázkami společenskými. S mnohými odbornými argumenty možná nesouhlasíme. Ale to není podstatné, podstatná je odvaha, důslednost i šíře problematiky, kterou se František zabývá. Názory politiků příliš nechválí, i když s nimi souhlasí, a spíše se s nimi rád pustí do křížku.

Je dobrým počinem, že tato kniha vychází. Františkovy články čteme, s potěšením sledujeme umění noblesní argumentace a obdivujeme nezlomnost a vytrvalost v ochotě vyslovovat kritické názory.

František ovládá několik jazyků. V těchto jazycích mluví, píše dopisy i knihy, rediguje memoáry. Vypráví nám těmito jazyky o historii svých přátel, členů své rodiny i o významných politicích, kteří jsou jeho přáteli.

Tento úvod píší profesoři univerzit v Rakousku a v Čechách, a napsali ho alespoň v části jazyků, v kterých František Janouch publikoval své příspěvky.

Jiřina Jílková a Stefan Schleicher

Jiřina Jílková

Stefan Schleicher

je profesorkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (kde vykonává funkci prorektorky pro vědu) a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Vyučuje zde kurzy zaměřené na politiku životního prostředí a veřejné finance. Titul Ph.D. získala na Univerzitě v Rostocku (Německo). Ve svém výzkumu se zabývá problematikou institucí a nástrojů environmentální a regionální politiky. Působí jako konzultantka pro národní a mezinárodní organizace včetně Ministerstva životního prostředí ČR, EU a OECD.

je profesorem ekonomie na Univerzitě ve Štýrském Hradci a působí jako konzultant v Rakouském institutu pro ekonomický výzkum (WIFO) ve Vídni. Svůj akademický titul získal na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci a na Univerzitě ve Vídni. Působí na Institutu moderních studií ve Vídni, na Univerzitě v Bonnu, na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii a na Stanfordské univerzitě. Ve svém výzkumu se zaměřuje na ekonomické modelování a otázky hospodářské politiky se zaměřením na udržitelné struktury v kontextu energie, klimatu a bezpečnosti.

9

Introduction to a book by a European citizen Our joint activities with František Janouch go back to 2002. With tongue in cheek he recollects that in that year the Third World War was about to begin because of the completion of Temelín. This was also the year when politicians from the Czech Republic and Austria signed an agreement in Melk in which, among other items, they decided to install a high-level communication channel on joint energy issues. From this decision emerged the Czech-Austrian Energy Expert Group which was decisively shaped by František Janouch’s enthusiasm on energy.

Starting in 2003 with the first meeting at the historic Schwarzenberg Palace in Vienna until the last meeting in 2009, this Czech-Austrian Energy Expert Group became a vital platform for communicating academic research, exchanging information on policy actions and stimulating awareness on the far-reaching implications of decisions about energy. The accompanying seminars in Vienna and Prague turned out to be an opportunity for many young researchers to present their work. Two books and a long list of joint research papers reflect the joint academic efforts. Two exhibitions on innovative building technologies in the historic premises of the Prague Carolinum and events at the Czech Embassy in Vienna were part of the outreach activities. A joint Winter and Summer School with classes both in Prague and Austria and academic exchanges continue the work of the Czech-Austrian Energy Expert Group even after Austria terminated support in 2010. These joint activities have been conducted in the spirit of intellectual curiosity, mutual tolerance and courteous respect of diverging opinions. We have learned to deepen these virtues by the lived example of František Janouch.

For many, and certainly for both of us, František Janouch has shaped our minds, attitudes and convictions. We would just like to highlight this by shedding light on a few facets of his personality.

František Janouch is deeply rooted in nuclear physics. This competence is closely linked to his studies in St. Petersburg and Moscow and through his contacts with Andrei Sakharov, who was not only a gifted

10

scientist, but also a beacon for social awareness and humanitarian principles.

The personality of Andrei Sakharov and the history of Europe are echoed in František Janouch’s life. His father was imprisoned in Auschwitz and Mauthausen. His father-in-law fought as a Czech in the Austria-Hungarian army in the First World War, joined the Bolsheviks and later suffered under the Soviet power mechanism which placed him and his family in great danger. František Janouch was forced to quit his work as a scientist and finally to leave his country. But the Royal Swedish Academy of Sciences provided a new home in Stockholm for his professional activities and his family, which enabled him to support his persecuted compatriots through the Charta 77 Foundation that he had founded, as well as to assist the transformation of his country from abroad.

One of the root causes behind these attitudes can be found in Austria.

František Janouch was invited to an event that commemorated the cruelties of the Nazi concentration camps. This was in the Loibl Pass, where his father, a medical doctor, was imprisoned. We were deeply moved when we learned about his father’s efforts to save the lives of the other prisoners, who were suffering incredible hardships. Finally a book was published in Austria with facsimiles of the letters the father could send to his family.

Austrian Radio produced a documentary on František Janouch, Sr. Energy with its multiple facets is another characteristic item in František Janouch’s profile. At one of our meetings we saw him walking around on a freezing winter day with an unbuttoned coat, while the rest of the group were shivering from the cold temperatures. We discovered that even though he has never been in a sauna he enjoys a swim in a cold lake.

He fascinates the students of our Winter and Summer School by explaining that all forms of energy originate in nuclear transformations. But energy has much more than just a technical dimension for František Janouch. He also emphasized the importance of the availability of energy as a prerequisite for the existence of a free, democratic and independent Europe as early as 40 years ago, a long time before the present-day discussions on strategies for energy security. He promoted research into energy poverty due to skyrocketing energy costs for the low-income population. He warned against the financial and technical risks resulting from an ill-considered

11

push towards renewable energies at times when such critical voices were rather unpopular.

In his book František says he is not only a homo physicus, but also a homo philosophicus and homo politicus as well. From his involvement in the Charta 77 human rights movement to the recent critical opinions in the media we can trace his broad humanistic and philosophical background. He has never lost his courage to express unpopular opinions and to insist on them.

Languages and books are František Janouch’s tools for communicating his convictions. We feel rather humble when we see his ability to speak and write in so many languages. We are impressed by his belief that books are still needed to provide a sound basis for reflection and argumentation, in contrast to the shallow sound bites of many other media. Hence we urge him to continue documenting the rich experiences of his life, which will enable us to gain a deeper understanding of the forces that have transformed Europe since the Second World War. But we also ask him to continue with his warnings about what might go seriously wrong, if we look at recent developments in our societies that bear the potential of producing a devastating future.

This is the spirit which led to this book. It reflects not only the overwhelming gifts František Janouch has given to so many of us, it is also a modest attempt to thank him and to encourage him to continue with his courage and resilience.

Jiřina Jílková and Stefan Schleicher, Prague, Graz and Vienna.

12

Jiřina Jílková

Stefan Schleicher

is professor at the Purkyně University in Ustí nad Labem (where she held the position of Vice-Rector for Research) and at the University of Economics in Prague, Czech Republic. She teaches courses on environmental policy and public finance. She received her Ph.D. from the University of Rostock (Germany).

Her research and consulting activities focus on the institutional framework and instruments of environmental and regional policy. She has been a consultant for a variety of national and international government bodies including the Ministry of Environment of the Czech Republic, EU and OECD.

is Professor of Economics at the University of Graz, Austria, and serves as a consultant to the Austrian Institute of Economic Research (WIFO) in Vienna.

He obtained his academic degrees from the University of Technology in Graz and the University of Vienna. He held academic positions at the Institute for Advanced Studies in Vienna, the University of Bonn, the University of Pennsylvania in Philadelphia and Stanford University.

His research focuses on economic modeling and economic policy issues with special emphasis on sustainable structures in the context of energy, climate, and security.

13

František Janouch’s address at the opening ceremony for Nuclear Studies at the University of West Bohemia in Pilsen, 24. 9. 2010 My dear young friends, esteemed professors, associate professors, teachers and invited guests!

I am very honored by the invitation to participate in the opening ceremony for the teaching of nuclear disciplines at the University of West Bohemia in Pilsen. It is an important initiative. Allow me to use it for a short meditation.

I recall my youth. Even at the age of about 10 I had decided to become a chemist: I even built a small chemical laboratory in our kitchen. I was seeking different chemical reactions and performing experiments with different explosives, tear gas etc.

From the summer of 1945 I began to be attracted to nuclear physics.

I was not yet 14 when in August 1945 Czech radio broadcast the news about the nuclear bomb exploded over Hiroshima. I was on vacation at my grandparents’ in the South Bohemian village of Kamenný Újezd near České Budějovice.

The destruction produced by the Hiroshima bomb astonished me.

I tried to understand how this relatively small bomb could produce such a vast amount of energy. But I knew so desperately little, in fact nothing but Einstein’s equation E=mc2, and, of course, it was not enough to understand the nature of a nuclear explosion.

From this moment I started to search in all available literature and read and read. When I received a fellowship for studies in the USSR in 1949, I was most happy. I was looking forward to learning theoretical and nuclear physics from such celebrated Soviet scientists as Fock, Frenkel, Ioffe, Landau, Kurchatov, Ginzburg and many others. Unfortunately, due to a bureaucratic mistake, it was decided that I had to study at the Leningrad Chemical-Technological Institute. It took three endless semesters before

14

Přednáška při slavnostním zahájení výuky jaderných oborů na Západočeské univerzitě v Plzni 24. 9. 2010 Milí mladí přátelé, vážení páni profesoři, docenti a učitelé, vážení hosté!

Jsem velmi poctěn pozváním zúčastnit se slavnostního zahájení výuky nových jaderných oborů na Plzeňské univerzitě. Je to důležitý počin. Chci využít této příležitosti ke krátkému zamýšlení.

Vzpomínám na své mládí. Již asi od deseti let jsem se chtěl stát chemikem, měl jsem dokonce doma malou chemickou laboratoř, sháněl různé reagencie, dělal pokusy.

V roce 1945 mě začala přitahovat jaderná fyzika. Když mi bylo necelých čtrnáct let, bylo to 6. srpna 1945, rádio oznámilo svržení první jaderné bomby na Hirošimu. Byl jsem na prázdninách u svých prarodičů v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic.

Ničivý účinek hirošimské bomby mě ohromil. Snažil jsem se pochopit, odkud se vzalo v jedné relativně malé bombě tolik energie. Věděl jsem toho zoufale málo: znal jsem vlastně jen Einsteinovu rovnici E = mc2, a to přirozeně nestačilo.

Od té doby jsem sháněl všechnu dostupnou literaturu a četl a četl. Když jsem v roce 1949 dostal stipendium na studium do SSSR – jaderná fyzika se tenkrát v Československu skoro neučila –, těšil jsem se, že se budu moci od slavných vědátorů – Focka, Frenkela, Ioffeho, Landaua, Kurčatova, Ginzburga a mnohých dalších – něco naučit. Bohužel jsem se byrokratickými vrtochy dostal na leningradský Chemicko-technologický institut a trvalo celé tři nekonečné semestry, než…

15

I persuaded the authorities that I had to study theoretical and nuclear physics. Finally the officials in Prague approved my transfer to the Physics Faculty at Leningrad University – they approved it with a comment I learnt much later: let this Janouch study nuclear physics, even though we are a small country and will never need nuclear sciences…

Fascination with energy remained with me throughout my whole life.

When after being deprived of Czechoslovak citizenship in 1975 and receiving political asylum in Sweden, the title of the first article I published in Swedish was: Energy, Freedom and Independence.

I proudly distributed reprints of my paper to my new Swedish friends and politicians. To my disappointment, they were not at all impressed.

They asked me vaguely: Energy and Freedom? Or even Energy and Independence? What connection might there be between these abstract things?

I decided therefore to explain my ideas in a larger and more “scientific” paper under the title: “Nuclear Energy – to be or not to be?” with a longer subtitle: “On the Health and Political Risks if Sweden Does Not Go Nuclear”. I distributed it via the mailing lists of the Research Institute of Physics in Stockholm (Former Nobel Institute for Physics).

In 1976–78 I participated in several conferences and was also invited to many meetings and gatherings, organized by different environmental movements. I consistently advocated nuclear energy as one of the most natural and authentic energy sources which exists in nature. The organizers were deeply disappointed: an East-European dissident is defending nuclear energy? You cannot be a proper dissident. A proper dissident, like Andrei Sakharov would certainly have a different opinion. What is Sakharov’s attitude?

I had to admit that I didn’t know Andrei Sakharov’s attitude towards nuclear energy. But I took a chance and improvised: Andrei Sakharov is a genial physicist and as such he must support nuclear energy.

The doubts of my hosts were, however, not removed, so I sent my English paper on Nuclear Energy to Andrei Sakharov and asked him, in an accompanying letter, to read my paper and to share his view on nuclear energy with me. Of course, we exchanged our letters through reliable “dissident” postal channels and the Soviet censors had no chance to confiscate our correspondence.

16

jsem dosáhl převodu na univerzitu. Nakonec to v Praze povolili s komentářem – ať si ten Janouch teda dělá tu jadernou fyziku a přestane nás otravovat. Ale stejně tu jeho jadernou fyziku tady nebudeme potřebovat, jsme přece malá země…

Fascinace energií mi však zůstala na celý život. Když jsem byl zbaven československého občanství (roku 1975) a octl se ve Švédsku, uveřejnil jsem tam svůj první článek pod názvem Energie, svoboda, nezávislost.

Hrdě jsem svůj článek rozdal několika svým novým švédským přátelům, politikům. Byl jsem silně zklamán, že na ně neudělal žádný dojem.

Ptali se mě: Jakou souvislost může mít energie a svoboda či dokonce energie a nezávislost?

Napsal jsem proto podrobnější a „vědečtější“ článek pod názvem Nuclear energy: to be or not to be, s podtitulkem: About the Health and Political Hazards for Sweden of Not Going Nuclear (Jaderná energie: být či nebýt. O zdravotních a politických rizicích Švédska, pokud se zřekne jaderné energie).

V té době jsem se též zúčastnil několika evropských konferencí a mítinků různých environmentálních hnutí. Hájil jsem tam jadernou energii – jejich organizátoři byli hluboce zklamáni: východoevropský disident a pro jadernou energii? Vy asi nejste pořádný disident. To správný disident, jako je Andrej Sacharov, ten by jistě mluvil jinak. Jaký je jeho názor?

Musel jsem připustit, že názor Sacharova na jadernou energii neznám.

Dovolil jsem si ale improvizovat: Andrej Sacharov je geniální fyzik. Jako takový musí být pro jadernou energii.

Pochybnosti mých hostitelů jsem však nerozptýlil, a tak jsem poslal Andreji Sacharovovi svůj anglický článek s prosbou, aby ho okomentoval.

Přirozeně jsme si dopisovali naší spolehlivou „disidentskou poštou“ a sovětská cenzura neměla nejmenší šanci naši korespondenci zabavit.

17

In December 1977 I received two sheets of yellowed paper covered on both sides with typewritten text from Andrei Sakharov. It was an article entitled: “Nuclear Energy and the Freedom of the West”. On the space left on the last sheet of paper Andrei Dmitrievich had pencilled in a short message: “For Frantisek … with feelings of sincere solidarity… I think that this paper should be published in several countries. A. S.” I submitted Sakharov’s paper to one of the largest German journals “Der Spiegel” and to a well-known American journal “The Bulletin of the Atomic Scientists”, founded in 1945 by Albert Einstein and Leo Szillard.

To my surprise and disappointment both journals refused to publish Sakharov’s paper. Bulletin Editor-in-Chief Professor Feld wrote me that the Sakharov paper must be a fake – the paper could not reflect Andrei Sakharov’s authentic views.

I had no choice but to send both Editors-in-Chief the xerox copy of the last page with Sakharov’s handwritten message to me. Der Spiegel reacted with an urgent cable accepting the paper, while the Bulletin of the Atomic Scientists published Sakharov’s paper as a June 1978 Front Page Story.

Let me remark here that the USA and the EU started to understand the connection between energy, freedom and independence almost a quarter of a century later than Andrei Sakharov, although his clear words were published many times in the West and known both to politicians and the public.

In the meantime, due to their unpreparedness to discuss energy issues, the Swedish Social Democratic Party lost the elections for the first time in many years. The Swedish Social Democratic leader Olof Palme, to whom I also sent my paper, wrote me, no longer as Prime Minister, but as party leader, a kind letter that I should continue to publish my views on energy At the end of the seventies strange things happened in Europe. The Green plague of antinuclear madness seized not only the USA, but also Europe. America globally exported not only McDonald’s hamburgers and Kentucky Fried Chicken with Coca Cola, but also a hysterical resistance to nuclear power.

Until then nobody had properly investigated why the antinuke movement started to spread out avalanche-like in the USA and from the USA to Europe precisely in the second half of the seventies.

18

Někdy v prosinci 1977 jsem dostal od Andreje Sacharova dva listy papíru, popsané po obou stranách: Sacharov mi poslal článek napsaný na psacím stroji pod názvem Jaderná energetika a svoboda Západu. Na čtvrté stránce zbylo trochu místa a Andrej Dmitrijevič tam tužkou připsal několik řádek: „Pro Františka, … s pocity upřímné solidarity … Myslím, že článek je zapotřebí uveřejnit v několika zemích. A. S.“ Poslal jsem Sacharovův článek do jednoho z největších německých časopisů Der Spiegel a do slavného amerického časopisu The Bulletin of the Atomic Scientists, založeného v roce 1946 Albertem Einsteinem a Leo Szillardem.

K mému překvapení a zklamání oba časopisy publikaci odmítly. Šéfredaktor Bulletinu prof. Feld mi napsal, že jde asi o podvrh, že to nemůže být autentický text Andreje Sacharova.

Poslat jsem tedy oběma redakcím xeroxovou kopii poslední strany.

Ze Spiegelu přišel bleskový telegram, že článek ihned uveřejní, a The Bulletin ho uveřejnil jako titulní článek s fotografií akademika Sacharova na první straně.

Všimněte si: USA a EU pochopily souvislost mezi energií, svobodou a nezávislostí o čtvrtstoletí později než Andrej Sacharov, ačkoli jeho jasný text byl politikům dobře znám.

Mezitím, pro nepřipravenost na energetickou diskusi, sociální demokraté prohráli ve Švédsku, poprvé za desítky let, volby a legendární švédský politik Olof Palme, kterému jsem také poslal svůj článek, mi napsal srdečný dopis. Už ne jako předseda vlády, ale jako šéf sociální demokracie.

Potom se na Západě začaly dít věci. Zelený mor protijaderného šílenství zachvátil nejen USA, ale i Evropu. Z Ameriky byly exportovány do Evropy nejen Hamburgery McDonald a Kentucky Fried Chicken, zapíjené Coca-Colou, ale i hysterický odpor proti jaderné energii.

Zatím vlastně nikdo pořádně neprozkoumal, proč se Anti-nuke hnutí začalo lavinovitě šířit právě v polovině sedmdesátých let jak v USA, tak potom i v Evropě.

19

Let me share my own hypothesis with you. At the end of the sixties and in the first half of the seventies the USA tried to save what France had lost in its former colony Indochina (Vietnam). But even the USA was unable to combat Vietnamese guerillas. The bloody US engagement in Vietnam was becoming more and more unpopular in the USA. A mass movement against the Vietnam war was growing, hundreds of thousands, perhaps even millions of young Americans were involved in this citizens’ movement. Finally, due to the joint efforts of young American citizens and Vietnamese guerillas, a political solution was achieved and the Vietnam war was terminated. But suddenly a large and well organized “army” of young American women and men lost the “meaning” of their life and became as it were “unemployed”.

At the end of the seventies Jane Fonda produced a well performed thriller “The China Syndrome”. From a scientific-technical point of view it was sheer nonsense, but Jane Fonda made the movie sexy and attractive. Instead of protesting against nuclear weapons – to remind you in the early eighties that the nuclear superpowers stored in their arsenals around or even over 50 000 nuclear and thermonuclear warheads, each of them a thousand or many thousands of times more powerful than the bombs that destroyed the cities of Hiroshima and Nagasaki, young Americans began to protest not against this global danger, but against the indisputable benefit that nuclear energy provides humanity. It was so absurd, that I started to fight against this movement by lecturing about energy (I called my lectures “The Energy Primer”) to educate and enlighten people and to provide them with at least basic information on energy and the role it plays in our life.

This was the time when there was a boom for nuclear energy in Sweden.

The Swedish company ASEA –Atom (later ABB-Atom) not only manufactured advanced nuclear reactors but even fuel for them. Sweden constructed and operated a total of twelve nuclear power reactors in four locations: Forsmark, Oskarshamn, Barsebäck and Ringshals. They contributed – and are contributing to this day – around 45 % of total Swedish electricity production.

Under pressure from two parties, the Greens and the Left Party (Communist), the Swedish Parliament (Riksdag) decided to announce a referendum in 1980 to decide whether Sweden should continue to use nuclear power.

20

Dovolím si vyslovit jednu hypotézu. V druhé polovině šedesátých a první polovině sedmdesátých let se USA snažily zachránit to, co Francie prošvihla ve své bývalé kolonii Vietnamu. Přinutit na kolena vietnamské partyzány se však nepodařilo ani Francouzům, ani USA. Vietnamská válka se v USA stávala stále více a více nepopulární. Vzniklo proti ní skutečné masové hnutí mladých lidí. Nakonec se spojenými úsilími vietnamských partyzánů a mladých Američanů podařilo dosáhnout politického ukončení Vietnamské války. Velká a dobře organizovaná „armáda“ angažovaných Američanů se najednou octla bez „smyslu života“ a tak trochu i „bez práce“.

Jane Fondová natočila koncem sedmdesátých let napínavý film Čínský syndrom. Z hlediska vědecko-technického to byl nesmysl, ale Jane udělala film sexy a přitažlivým. Místo aby lidé protestovali proti jaderným zbraním – připomenu, že počátkem osmdesátých let bylo v arzenálech jaderných mocností přes padesát tisíc jaderných hlavic, každá z nich mnohonásobně – až tisíci či vícenásobně – silnější než bomba, která zničila Hirošimu, lidé začali protestovat proti nespornému užitku, který jaderná energie přináší. Bylo to tak nesmyslné, že jsem začal přednášet o energii a snažil se lidem alespoň trochu napravit hlavu.

Jaderná energie byla v té době ve Švédsku na vzestupu. Švédská firma ASEA-Atom (později ABB-Atom) vyráběla dokonalé jaderné reaktory a palivo pro ně. Nakonec bylo ve Švédsku vybudováno 12 velkých jaderných reaktorů ve čtyřech elektrárnách: Forsmark, Oskarshamn, Barsebäck, Ringshals.

Parlament vyhlásil v roce 1980 referendum – hlavně pod tlakem Zelených a komunistů –, zda vůbec pokračovat v jaderné energetice. Vznikly tři takzvané platformy, občané byli zmateni, referendum dopadlo nemastně neslaně, a náš slavný švédský parlament se rozhodl, že Švédsko z jaderné energetiky vystoupí.

21

In the 1980 referendum citizens were asked to choose between three alternatives (platforms), which for an ordinary “Svensson” were perhaps too complicated. The results of the referendum were also complicated and our “Solon” Riksdag decided that Sweden would completely abandon the use of nuclear energy; not immediately, but only from the year 2010. The law was only passed through parliament in 1982, though at that time there were still several nuclear power reactors under construction. Since in 1982 it was assumed that the lifetime of a Swedish power reactor was 25 years (and the return on investments was calculated accordingly) and since the last power reactor was planned to be put into operation in 1985, it was clear for the pragmatic Swedish legislators that all nuclear power plants could be shut down at latest by 2010 without any economic loss (1985 + 25 = 2010).

“Solon” Swedish legislators even incorporated a special paragraph into this law (Law 1984:3.§6) that in Sweden it was forbidden to perform research and construction studies which might lead to the construction in Sweden of new nuclear power plants. Among the intellectuals the law was wittily called “tankesförbudlagen”, a “law forbidding you to think”.

Sic transit gloria mundi! In 1986 Sweden produced about 45 % of its high electricity consumption in nuclear power plants. Two Swedish power reactors (Barsebäck 1 and 2, about 600 MW(e) were shut down in 1999 and 2005. The two Barsebäck reactors were closed because of two political “Kuhandl”: 1) The Social Democratic Party needed political support from the Green Party. The Greens were ready to support the Social Democratic Party only if the Social Democrats made some visible antinuclear gesture.

2) The Barsebäck Nuclear power plants could be seen from Copenhagen in Denmark and caused permanent tensions between the two otherwise very friendly “fraternal” Nordic countries: “non-nuclear” Denmark and “nuclear” Sweden.

Even the very rational Swedes have their Gotham. Since the power of the remaining ten Swedish nuclear power reactors was not sufficient to meet the very high Swedish electricity consumption, most of the remaining ten Swedish nuclear power reactors were allowed to increase electricity production – today the total production of the nuclear power plants is almost the same as it was before the closure of the two Barsebäck reactors.

22

Protože však byla řada reaktorů rozestavěna (poslední z rozestavěných měl být zakončen v roce 1985), a protože tenkrát panovalo přesvědčení, že životnost reaktorů je pouhých 25 let (a podle toho byla spočtena i návratnost investic), „moudří“ a pragmatičtí zákonodárci se v roce 1982 usnesli, že Švédsko vystoupí z jaderné energetiky do roku 1985 + 25 = 2010. „Moudří“ zákonodárci dokonce zabudovali do tohoto zákona navíc paragraf (zákon 1984: 3, § 6) že se ve Švédsku nesmí bádat v oblasti mírového využití jaderné energie a nesmí být prováděn výzkum vedoucí k vybudování nových jaderných elekráren. Zákon byl vtipně nazván zákonem „zakazujícím myslet“.

Sic transit gloria mundi. V roce 1986 vyrábělo Švédsko zhruba 45 % elektřiny v jaderných elekrárnách. Dva ze švédských reaktorů [Barsebäck 1 a 2, výkon cca 600 MW(e)] byly v letech 1999 a 2005 zavřeny. Za jejich zavřením stály vlastně dva „kuhandly“: 1) sociálnědemokratická vláda potřebovala politickou podporu Zelených, a ti ji byli ochotni poskytnout, pouze když vláda udělá nějaké viditelné antijaderné gesto.

2) Reaktory v Barsebäcku byly vidět z dánské Kodaně a vyvolávaly neustálé napětí mezi dvěma „bratrskými“ zeměmi: nejaderným Dánskem a jaderným Švédskem.

I racionální Švédové mají své Kocourkovy. Protože výkon zbývajících deseti reaktorů nestačil pokrýt vysokou švédskou spotřebu elektřiny, dostala postupně většina ze zbývajících deseti reaktorů povolení zvýšit výkon – dnes je tedy výkon švédských reaktorů skoro stejný, jako byl před zavřením dvou reaktorů v Barsebäcku.

Podotknu, že v roce 2009 poskytlo zbývajících deset jaderných reaktorů skoro 45 % elektřiny, tedy zhruba stejně tolik, jako poskytovaly v roce 1985–86, po ukončení výstavby všech dvanácti jaderných bloků.

23

Thanks to the demagogy of the Greens and the antinuclear madness started by them Sweden lost a lot: first of all its excellent nuclear industry, producing very advanced and safe boiling water reactors and nuclear fuel elements. Even the development of very sophisticated and safe reactors (with advanced passive safety), e. g. the SECURE and PIUS reactors was abandoned.

Antinuclear hysteria affected the entire society. At universities and technical universities the nuclear energy disciplines lost their good prospects a became unattractive for young people.

The fact that Sweden can’t exist without nuclear energy and that it would take perhaps decades before renewables would be able to cover the electricity provided by the Swedish nuclear power plants was silenced and belittled. Suddenly at the beginning of the third millennium, it became clear almost for everybody that Sweden does not have enough nuclear specialists. The education of young nuclear specialists urgently has to be established and financially supported. National centers of nuclear expertise (at technical universities in Stockholm and Göteborg) have to be established to increase the education of students and specialists in the field of nuclear physics and nuclear energy.

The Czech Republic should take a warning from this negative and even tragic development in an otherwise very rational and pragmatic country such as Sweden. We must not allow the Greens to draw us into a dead end in energy, as they did in Sweden and Germany.

I recollect from my own experience, e. g. my contacts with Green politician Milan Horáček, whom I have known for over thirty years. Throughout these thirty years I have tried to explain the energy primer to him, but for thirty years our discussion has always ended with my teacher’s strict warning: Horáček, very weak. Repeat the subject, go through all the basic books and materials again and visit me once more!

But, instead of learning the energy primer Mr. Horáček was first elected to the German Bundestag, and later to the European Parliament. …

O tempora, o mores!

But not everything is so pessimistic. In 2006 the Swedish Riksdag quietly removed the shameful Section 6 on the prohibition of nuclear research and in the spring of 2010 Swedish industry was suddenly allowed,

24

Díky demagogii Zelených a jimi rozpoutaného antijaderného šílenství však Švédsko mnoho ztratilo: přišlo o svůj vynikající jaderný průmysl, vyrábějící velmi dokonalé a bezpečné varné reaktory a palivové články; byl zastaven vývoj nových generací reaktorů s pasivní bezpečností: například reaktory SECURE a PIUS. Antijaderná hysterie poznamenala i celou společnost. Jaderné obory přestaly být pro mládež perspektivní a tudíž atraktivní.

Skutečnost, že se Švédsko bez jaderné energie neobejde, byla zamlčována či bagatelizována. Najednou, počátkem třetího tisíciletí, bylo zřejmé, že ve Švédsku začíná být nedostatek jaderných odborníků. Musela být urychleně zřízena a zvláště financována tzv. centra jaderné kompetence (technické univerzity ve Stockholmu a Göteborgu), které měly zvýšit výchovu studentů a odborníků v oblasti reaktorové fyziky a energetiky.

Vezměme si příklad z tohoto nepříznivého a vlastně tragického vývoje v tak racionální a pragmatické zemi jako je Švédsko. Nedovolme, aby nás Zelení, jako to dělali ve Švédsku, Německu, ale i u nás, zatahovali do slepých uliček. Vzpomenu zde „politika“ Milana Horáčka: znám ho přes třicet let, třicet let mu vysvětluji fundamenty energetiky a fyziky, třicet let náš rozhovor vždy končí mými kantorskými slovy: Horáček, je to zcela nedostatečné, zopakujou si předmět a přijdou ještě jednou.

Místo zopakování předmětu a nastudování energetiky však Horáček byl nejdříve zvolen do Bundestagu, potom dokonce do Evropského parlamentu… O tempora, o mores!

Ale všechno není tak černé: v roce 2006 byl ve Švédsku nejdříve ve vší tichosti zrušen ostudný § 6 atomového zákona (o zákazu myšlení), a letos na jaře, …

25

under the pressure of reality, to continue to run the ten Swedish nuclear power plants beyond 2010 and even, wonder of wonders, to built new nuclear power plants to replace the existing ones. Our country, the Czech Republic, should learn from all these Swedish mistakes and blunderings, which this otherwise very developed and rational country has made during the last quarter of century.

Green demagogy, so widespread not only in Sweden, but also in our own country, has cost mankind a lot of energy, money and time. And mankind has not much time left.

I wholeheartedly welcome the decision to start the teaching of nuclear energy disciplines at the University of West Bohemia in Pilsen. It is certainly a step in the right direction!

And I would like to assure you, young students of nuclear technologies, that you will be facing an interesting and exciting life. I never regret the decision I made 65 years ago, on August 6, 1945.

Thank you for your attention.

26

pod tlakem reality, se švédský Riksdag usnesl, že Švédsko bude moci na místo dosluhujících reaktorů stavět nové.

Naše země, Česká republika, by se mělo ze švédského tápání a omylů, které tato vyspělá a racionální země za poslední čtvrtstoletí stačila udělat, pořádně poučit.

Zelené demagogie, kterých bylo nejen ve Švédsku, ale i u nás hodně, stály lidstvo hodně energie, peněz a času. A času nám už příliš mnoho nezbývá.

Vítám rozhodnutí zahájit na plzeňské univerzitě výuku jaderných odborníků. Je to krok správným směrem.

Vás, mladé adepty jaderných věd a technologií, chci ujistit, že vás čeká zajímavý, napínavý život. Já nikdy svého rozhodnutí, které jsem udělal před 65 lety, tedy 6. srpna 1945, nelitoval.

Děkuji za pozornost!

27

I/

Co obhajuje Sacharov Pane, před 25 lety uveřejnil Niels Bohr svůj otevřený dopis Spojeným národům, ve kterém se zamýšlí nad situací, v níž se lidstvo octlo po vynálezu atomových zbraní. Niels Bohr vidí jediný způsob, jak lidstvo může přežít: je to vytvoření Otevřeného světa, „ve kterém se každý národ může uplatňovat pouze v té míře, v jaké je schopen přispívat ke společné kultuře a v jaké je schopen pomáhat ostatním národům svými zkušenostmi a prostředky (…)“; „skutečná spolupráce mezi národy na otázkách společného zájmu předpokládá volný přístup ke všem informacím, důležitým pro jejich vztahy (…)“; „(…) aby nedocházelo k pochybnostem vzhledem k závěrům, je nezbytné zajistit všude volný přístup k informacím a výměnu myšlenek bez jakýchkoliv překážek (…) pouze úplná vzájemná otevřenost může účinně přispět k důvěře a zajistit společnou bezpečnost (…)“ V roce 1950 myšlenky Nielse Bohra žel nenašly tu odezvu, která by jim vzhledem k jejich závažnosti patřila. Snad proto, že ani lidstvo, ani ti, jimž bylo svěřeno, či kdož si osvojovali právo jeho jménem rozhodovat, si neuvědomovali, jak nebezpečné jsou jaderné zbraně pro samotnou existenci lidstva. Další rozvoj vědy a techniky – zejména pak lety člověka do vesmíru – Bohrovy obavy a myšlenky plně potvrdily.

Poté, co člověk udělal první kroky ve vesmíru, lidstvo spojuje mnohem více, než rozděluje. Přestáváme být příslušníky jednotlivých ras, národů, kontinentů nebo částí třídně rozděleného světa a stáváme se stále více příslušníky nebo dokonce občany jedné obydlené planety, které hrozí, že se stane brzy neobyvatelnou. A je povinností nás, vědců, udělat vše pro to, aby v jednání vlád a politiků začaly převažovat zájmy všelidské nad zájmy politickými, národními nebo třídními. Současný stav vědy a technologie nejen připouští, nýbrž kategoricky vyžaduje podobný přístup.

Není jistě náhodou, že po více než dvaceti letech se k Bohrovým myšlenkám znovu vrací teoretický fyzik, který stejně jako Niels Bohr sehrál nemalou úlohu při vývoji jaderných zbraní. Andrej Sacharov Bohrovu výzvu doplňuje: otevřený svět nelze uskutečnit bez respektování základních

31

lidských práv, bez hluboké demokratizace společnosti. A tuto postupně poznávanou pravdu prosazuje profesor Sacharov s celou vahou své vědecké a morální autority a se statečností, která je vlastní pouze velkým myslitelům a velkým občanům.

Nelze nesouhlasit s akademikem Sacharovem, že mír v Evropě, vybudovaný bez zásadního vyřešení třetího koše helsinských problémů, doplněného o problém lidských práv a demokratizace (tedy vlastně jakéhosi Bohr-Sacharovova koše problémů), by spočíval na písečných základech a byl by nebezpečnou iluzí.

Myšlenky a úvahy akademika Sacharova a jeho hluboce humanistická poselství a výzvy lidstvu jsou z hlediska naší civilizace životně důležité.

Považuji proto návrh na udělení Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi za plně oprávněný a podporuji jej.

František Janouch Odesláno z Prahy telexem 16. září 1973 Otištěno v The Times 23. září 1973

32

Energie, svoboda, nezávislost Odjakživa byl člověk, jenž vlastnil oheň, svobodnější než ten, kdo nevěděl, že hořící dřevo prodlužuje den a děsí divou zvěř.

Kdo po řece pluje po proudu, je v cíli dřív, než kdo se vydá proti proudu.

Odjakživa předčil lovec na koni pouhého pěšáka.

Když vzduté moře utichlo a vítr ustal, galéra s veslaři snadno předstihla plachetnici.

Odjakživa obdělával sedlák s tažnými zvířaty víc půdy než soused, jenž neměl nic než své ruce a záda.

Tato krátká úvodní báseň v próze chce naznačit spojitost mezi energií (schopností vykonávat práci) a nezávislostí. Existuje vůbec taková spojitost a dá se nějak měřit? Měřit politickou či ekonomickou nezávislost společnosti v kilowatthodinách či v jiné jednotce, jaké my fyzikové s oblibou používáme, by bylo směšné. Přesto však mezi nimi taková spojitost nesporně existuje.

Pohlédneme-li do minulosti a zamyslíme-li se nad vývojem společnosti, zjistíme, že souvislost energie a svobody je stále těsnější a že nezávislost států a občanské svobody budou záviset na tom, jak která země dokáže – nebo nedokáže – vyřešit své zásobování energií.

Pro otrokářskou a feudální společnost byla charakteristická nerovnoměrná spotřeba energie. Menšina obyvatel – faraonové, císaři, králové a feudální pánové – využívala pracovní sílu, tedy energii tisíců otroků, nevolníků a služebníků. Bohatství mocných, jejich nezávislost i moc, spočívaly ve využívání energie v podobě lidské pracovní síly. Členové privilegovaných vrstev nikdy netrpěli zimou ani hladem a měli přebytek energie, který využívali jak k realizaci projektů rozumných (stavbě lodí, zavlažovacích systémů, kanálů, opevnění atd.) tak i méně „rozumných“, jako byly třeba pyramidy, paláce, chrámy a pomníky.

33

V dávných časech byl nedostatek energie obvyklou, i když nepřímou příčinou válečných konfliktů. Mít moc znamenalo disponovat lidmi, jejich pracovní silou a tedy energií.

Obchod s otroky v 18. a 19. století byl nesporně projevem jedné z prvních energetických krizí v dějinách lidstva. Kolonizace Nového světa totiž vyžadovala obrovské úsilí ve formě energie a nejdůležitější zdroj energie – lidská síla – byla v Americe vzácná. Technika tehdy ještě neobjevila žádnou alternativu za lidskou pracovní sílu a otroci se stali obětí tohoto nedostatku.

Prudký rozvoj těžby uhlí Průmyslová revoluce začala vynálezem spřádacích, tkalcovských a nakonec i parních strojů.

Přinesla s sebou rychlý nárust spotřeby energie a bylo proto zapotřebí nových energetických zdrojů. Využívání nových strojů vyžadovalo značné množství uhlí, což vedlo k prudkému rozvoji těžby uhlí.

V 18. a 19. století patřilo uhlí k hlavním zdrojům energie a nahrazovalo stále více energii lidskou. Teprve až s vynálezem spalovacího motoru však mohlo dojít ke konstrukci aut a letadel a ropa začala konkurovat uhlí.

Ropa je výjimečným energetickým zdrojem. Obsahuje totiž mnohem více energie na jednotku váhy než uhlí. Snadněji se těží a dopravuje než uhlí, a proto se stala mnohem vhodnější surovinou při automatizaci výroby. Není divu, že v průběhu posledních dvou desetiletí začala ropa stále více nahrazovat uhlí a nyní, v 70. letech, tvoří téměř 90 % spotřebovávané energie ve většině průmyslově vyspělých zemí. Navíc se stala základní surovinou v chemickém průmyslu.

Rozpad kolonialismu po druhé světové válce poskytl samostatnost většině zemí těžících a vyvážejících ropu. Došlo k tomu v době, kdy se průmyslové země staly zcela závislé na ropě jako zdroji energie. Tato okolnost učinila z ropy potenciální zbraň, která může být pro lidskou civilizaci stejně zhoubná jako atomová bomba nebo jiné zbraně hromadného ničení. Hrozba je tím větší, že z rozmaru přírody jsou ropná naleziště uložena především v částech světa, které lze jen stěží nazvat politicky stabilními.

34

Je nebezpečné zvolit nesprávnou stranu Jeden den máme v kapse kupní smlouvu, která nám zaručuje ropu na mnoho let dopředu. Následujícího dne dojde k politické krizi a pokud se naši politici náhodou postavili na „nesprávnou“ stranu, může nám náš ne zcela tolerantní dodavatel velice rychle přestat ropu dodávat, i když nám ji předtím slíbil. Nebezpečí tohoto druhu není pouhou utopií.

V roce 1973 vyhlásily některé arabské země embargo na vývoz ropy, což vyvolalo skutečný šok a ohrozilo prosperitu průmyslově vyspělých zemí.V západní Evropě postihlo embargo především Dánsko a Holandsko. Dnes je například Dánsko stoprocentně závislé na dovozu ropy a uhlí. Špatná ekonomická situace Dánska a jeho politická nestabilita s touto energetickou závislostí bezpochyby souvisí.

Podobná situace, která ovšem s energií nesouvisela přímo, vznikla v Jugoslávii v roce 1948 a Čínské lidové republice v šedesátých letech. Když se tyto země snažily vymanit z politické závislosti na Sovětském svazu, byly „potrestány“ zastavením dodávek energetických surovin a též technické pomoci.

Průmyslové země závislé na dodávkách ropy se budou muset buď podrobit politickému tlaku, a tím se částečně vzdát své politické nezávislosti, nebo se nějak smířit s tím, že se dostanou do sféry vlivu zemí bohatých na ropu. Je zřejmé, že ztráta či omezení ekonomické a politické nezávislosti bude mít vnitropolitické důsledky – jako Čechoslovák mám v tomto směru trpké zkušenosti.

Pokud země, závislé na dodávkách energie, budou podobným politickým tlakům vzdorovat, může je zasáhnout těžká energetická krize. Ta pak s sebou přinese třeba omezování spotřeby energie a tím i průmyslové výroby a spotřeby. Může tak dojít třeba až k omezování občanských práv a svobod. Nedostatek papíru může ohrozit i svobodu slova a nedostatek ropy snížit volnost pohybu. Důsledky těchto „alternativ“ jsou ve své podstatě identické a souvislost mezi energií, svobodou a nezávislostí je zde zcela zřejmá.

Existuje jediná možnost, jak takovému vývoji zabránit: zajistit svou energetickou nezávislost. Neexistuje žádné jednoduché, levné a rychlé řešení. Vyžaduje úspory, hledání nových, dosud neznámých energetických

35

zdrojů, lepší využití hydroenergie, energie větru, geotermálních zdrojů a případně i syntetických pohonných látek. Otázka je, zda můžeme tohoto cíle dosáhnout bez jaderné energie.

Obrana země je nákladná Žijeme ve světě, který se rychle mění, a s ním se mění i naše hodnoty. Dříve bylo zcela samozřejmé, že každý moderní stát musí věnovat nezanedbatelnou část svého rozpočtu obraně, aby zachoval svou nezávislost a suverenitu. Vojenská technika však rychle stárne a musí se často modernizovat.

A nakonec jde do šrotu – a, díky bohu, většinou nepoužita.

V poslední době začínám mít jisté pochybnosti v tom, zda suverenita zemí je skutečně závislá pouze na jejich obranyschopnosti. Nemusíme pro příklady chodit příliš daleko. Posledních 165 let zůstalo Švédsko svobodnou a nezávislou zemí, aniž potřebovalo sáhnout ke zbraním. Moje vlastní země, Československo, ztratila za posledních čtyřicet let nezávislost a svobodu dvakrát, aniž by přitom použila svého moderního a nákladného vyzbrojení.

Pojistné, které platíme za naši nezávislost budováním vojenské obrany, začíná být pravděpodobně příliš vysoké v době, kdy velmoci disponují zbraněmi, které mají daleký dolet a tak obrovskou ničivou schopnost, že by mohly vyhladit celé lidstvo. Nebylo by moudřejší, kdyby menší země věnovaly aspoň část svých finančních prostředků, používaných dnes k výrobě raketových systémů, stíhaček a ponorek, k výrobě syntetického benzínu nebo nafty, jaderných elektráren či hledání nových alternativních energetických zdrojů?

Pesimistická prognóza pro Orwellův rok 1984 V proslulém románě 1984, napsaném roku 1947, předpověděl anglický spisovatel George Orwell budoucí vývoj společnosti. V roce 1984 bude lidstvo žít v hrůzné diktatuře, v níž jednotlivci ztratí svou individualitu a základní lidská práva budou pošlapána. V této společnosti budou lidé přežívat na

36

hranici bídy a hladu a trpět neustálým strachem. Nebude to snad nedostatek energie, jenž zapříčíní vznik podobně děsivé společnosti?

Existují optimistické i pesimistické prognózy odhadující, jak dlouho naše dnešní energetické zdroje vystačí. Tyto zdroje byly vytvářeny v průběhu desítek či stovek milionů let díky jaderné energii slunce. My lidé je využíváme pouze krátké stovky let. Fosilní paliva, tedy ropa, zemní plyn a uhlí, vystačí ještě na nějakých padesát nebo snad sto padesát let. Až budou tyto dosud známé energetické zdroje vyčerpány, budou naše děti či vnoučata konfrontovány s krizí, jejíž rozsah si nyní ani nedovedeme představit. A pokud její příčinou nebudou sociální nebo ekonomické změny, může to být právě energetická krize, která povede k orwellovskému scénáři – i když k tomu zřejmě dojde daleko později, než jak je to vykresleno ve spisovatelově fikčním světě.

Je vůbec možné si představit realistický scénář, podle něhož by lidstvo v průběhu příštích padesáti nebo sta let mohlo žít bez jaderné energie?

Existují v dlouhodobé perspektivě nějaké jiné alternativní zdroje k jaderné energii?

Jestliže se naší nebo příští generaci podaří vyčerpat všechny dosud známé energetické zdroje, odsoudí nás naši potomci za drancování surovin, protože ropa, zemní plyn a uhlí jsou nejen zdroji energie, nýbrž i základními a zcela nenahraditelnými surovinami chemického průmyslu, které i nadále budou nevyhnutelné pro výrobu syntetických materiálů, syntetických proteinů a syntetických hnojiv.

Tuto škodu nelze napravit Spotřebování fosilních paliv bude zřejmě daleko horším dědictvím pro naše potomky než radioaktivní odpad z atomových elektráren. Popílek a odpad vznikající při spalování ropy a uhlí je navíc též radioaktivní, způsobuje navíc kyselost půdy, ničí ve vodách ryby a brzdí růst lesů. Spotřebování fosilních paliv je nenávratné a jím způsobenou škodu nelze žádným způsobem napravit.

Rizika spojená s provozem atomových elektráren a zacházení s radioaktivním odpadem jsou pouze technickou otázkou. Během dvousetletého

37

vývoje techniky jsme se poučili, že rizika v jakémkoliv průmyslovém odvětví jsou řešitelná, pokud k tomu existuje vůle – a ta by existovat měla.

Obavy z technokratické diktatury by v žádném případě neměly zabránit malým zemím přijmout opatření k vyřešení energetické krize, jež by mohla ohrozit zachování jejich národní nezávislosti.

1975

38

Andrej Sacharov: Jaderná energetika a svoboda Západu1 Tento článek, jehož autorem je proslulý ruský vědec Andrej Sacharov, vznikl následujícím způsobem. V průběhu let 1976–77 jsem s rostoucím znepokojením pozoroval – a stále pozoruji – velký rozmach protijaderných aktivit ve Švédsku, Německu, Velké Británii a Francii. Byl jsem šokován nedostatkem přesných informací a politickou krátkozrakostí aktivistů bojujících proti jaderné energii. Mé znepokojení způsobilo, že jsem se nakonec do diskusí zapojil i já sám.

Snažil jsem se nejen vysvětlovat, že jaderná energie je mnohem méně nebezpečná a daleko ekologičtější než energie vznikající spalováním fosilních paliv, ale také přesvědčit kritiky, že jaderná energie je conditio sine qua non pro politickou svobodu a nezávislost Západu a pro vytváření příznivějšího mezinárodního politického klimatu. V mnoha diskusích mi byl kladena otázka: „A jaký je postoj Andreje Sacharova k jaderné energii?“ Má odpověď nebyla asi příliš přesvědčivá; mohl jsem pouze předpokládat, že jeho názory budou podobné názorům mým. Proto jsem Sacharovovi poslal text svého preprintu2 a požádal jsem ho o komentář. Následující článek, který jsem obdržel v prosinci 1977, je vlastně odpovědí Andreje Sacharov na můj dotaz.

František Janouch Slyším z rozhlasu zprávy a čtu o bouřlivých mnohatisícových demonstracích, o vystoupeních známých i neznámých politiků i o nejrůznějších kampaních na Západě, namířených proti rozvoji jaderné energetiky, proti výstavbě jaderných elektráren, proti breeder-reaktorům, atd. Přestože jsem tímto byl spíše ohromen, a dokonce poněkud pobouřen, po dlouhou dobu jsem o tom nenapsal žádné veřejné prohlášení, zvláště z přirozeného důvodu, že se nic takového neděje v SSSR. Postupně jsem však dospěl k závěru, že si toto téma zaslouží pozornost a že já k němu mám co říci.

1 2

Za uplynulých skoro 35 let jsem článek Andreje Sacharova uveřejnil v mnoha zemích a v mnoha tištěných médiích.

Viz můj článek Nuclear energy: to be or not to be na str. 289 této knihy.

39

Protijaderné nálady jsou zřejmě vyvolány nedostatečnou informovaností lidí o složitých odborných záležitostech. Tato nedostatečná informovanost způsobuje, že přirozená a oprávněná touha moderního člověka po zachování životního prostředí je vede špatným směrem.

Je těžké vysvětlit laikovi (ač tomu tak je), že reaktor jaderné elektrárny není totéž co atomová bomba, že elektrárna spalující uhlí nebo naftu je mnohem nebezpečnější pro lidské zdraví i vzhledem k životnímu prostředí než jaderné elektrárny nebo množivé reaktory se stejným výkonem.

Mnoho zodpovědných státníků Západu, vedoucích pracovníků průmyslu a jaderných vědců nyní začíná chápat (i když s jistým zpožděním), že je nezbytné široké veřejnosti zprostředkovat základní technické údaje v této oblasti, že je zapotřebí vědecká a technická propagace velkého rozsahu. To je opravdu velmi důležité. Hans Bethe, laureát Nobelovy ceny za fyziku, napsal vynikající, dobře vyargumentovaný článek s názvem „O nutnosti jaderné energetiky“, který byl vydán v časopisu Scientific American v lednu 1976. Bethe je autorem teoretických děl o termonukleárních pochodech ve hvězdách, o kvantové elektrodynamice a nukleární fyzice. Jeho díla vešla do historie fyziky. Evropští čtenáři pravděpodobně znají rovněž jméno fyzika Františka Janoucha, který se k tomuto tématu opakovaně vyjadřoval.

Naprosto souhlasím s argumentací těchto a mnoha dalších významných autorů.

Vývoj jaderné technologie kladl mnohem větší důraz na výzkum bezpečnostní techniky a na ochranu životního prostředí než rozvoj metalurgie, hornictví, chemického průmyslu, tepelných elektráren, dopravy, zemědělství atd. Proto z hlediska bezpečnosti a možných vlivů na životní prostředí je současná situace v jaderné energetice relativně dobrá. Perspektivy dalšího zdokonalení bezpečnosti jaderných elektráren jsou též dobré. Principiální rozdíl, který odlišuje jadernou energetiku od energetiky využívající chemická paliva, spočívá ve vysoké koncentraci paliva a v malém množství odpadu jakož i malého rozměru samotného procesu. Díky tomu lze levněji a snáze – ve srovnání s podobnými problémy energetiky využívající uhlí, naftu atd. – řešit u jaderných elektráren problémy bezpečnosti a problémy životního prostředí.

V nejbližších desetiletích bude rozvoj jaderné energetiky vzhledem k vyčerpání zásob nafty a plynu a jejich zdražení absolutní ekonomickou

40

nutností. (Podle většiny odhadů bude ropa do konce století jak příliš drahá, tak příliš vzácná kvůli vyčerpání vhodných nalezišť a zvýšeným nákladům na její těžbu.) Proto bude velmi důležité nejen budovat „konvenční“ jaderné elektrárny pracující na obohaceném uranu, ve kterém je používán izotop vzácného uranu – U235, ale také řešit problém produkce štěpných materiálů z hlavního izotopu uranu a případně z thoria.

To z ekonomického hlediska umožní výhodně používat chudé uranové rudy, jejichž velké zásoby se nacházejí v zemské kůře. Později to umožní používat i rudy thoria, jejichž zásoby jsou ještě hojnější. Jak je dobře známo, reaktory s rychlými neutrony (množivé reaktory) jsou pouze jedním z možných řešení tohoto problému. Jak jejich konstrukční návrhy, tak rozvoj bezpečnostních opatření jsou velmi pokročilé. Zřejmě bude v blízké budoucnosti nutné začít se stavbou průmyslových rychlých reaktorů.

Přitom přirozeně budou vyžadována maximální bezpečnostní opatření.

O jednom z možných alternativních řešení problému produkce štěpných materiálů jsem se zmínil již dříve. Přesto je vhodné, abych se o něm zmínil i zde. (Zdůrazňoval jsem dříve a činím tak i nyní, že nejsem autorem této myšlenky.) Mluvím o návrhu vystavět velkou podzemní komoru (pravděpodobně s hermeticky uzavřeným, žáruvzdorným obalem z vlnitého plechu), ve které budou pravidelně uskutečňovány výbuchy speciálně připravené termonukleární nálože s maximálně slabou intenzitou. Produkty takovýchto výbuchů budou následně z komory vyjmuty a zpracovány. Při takovýchto náložích může být dosaženo vysokého koeficientu produkce štěpných materiálů, vznikajících při absorpci neutronů z termonukleární reakce uranem nebo thoriem. Samozřejmě i při atraktivitě této myšlenky existuje celá řada velkých obtíží při její implementaci.

Dalším problémem, o kterém se často v literatuře diskutuje, je možná krádež štěpných materiálů z elektrárny nebo ze chemicko-metalurgického zpracovávajícího závodu. Ukradené materiály by mohly být použity na výrobu primitivní atomové bomby. Co se týče možnosti krádeže, myslím si, že řádná organizace a technická bezpečnostní opatření takovouto možnost omezí na minimum. Kromě toho se dá jen těžko závidět zloději, který by se odvážil ukrást palivovou tyč z jaderného reaktoru: s největší pravděpodobností by sám zahynul a plutonium obsažené v jedné tyči by nestačilo pro výrobu atomové bomby.

41

Co se týče možnosti výroby „domácí“ atomové bomby, jsem vázán bezpečnostními předpisy stejně jako je jimi zřejmě vázán Bethe. Nicméně stejně jako Bethe mohu čtenáře ujistit, že se jedná o velmi složitou proceduru, která není jednodušší než například vystavět „domácí“ vesmírnou raketu. Výroba funkčního jaderného náboje bude, podle všeho, navíc obtížná vzhledem k znečištění (denaturalizaci) plutonia a dalších štěpných materiálů neutronoaktivními příměsemi.

Problematika jaderné energetiky není vyčerpána pouze technologickými a ekonomickými aspekty. Ve zbývající části tohoto článku se chci věnovat mezinárodním a politickým aspektům tohoto problému. Již při psaní tohoto článku jsem náhodou v rádiu slyšel pořad o knize anglického astrofyzika Freda Hoylea. Tuto knihu jsem nečetl, ale soudě podle tohoto pořadu jsou názory a představy Freda Hoylea blízké mým.

Političtí činitelé se vždy domnívají, a ne bezdůvodně, že jedním z mnoha faktorů určujících politickou nezávislost určité země, její vojenskou a diplomatickou sílu a její mezinárodní vliv, je úroveň ekonomického rozvoje země a její ekonomická nezávislost. Tato domněnka platí dvojnásob v případě dvou proti sobě stojících světových systémů. Úroveň ekonomiky určité země je ovšem určována její energetikou: tj. využíváním ropy, plynu a uhlí dnes, uranu a thoria v relativně blízké budoucnosti (ve vzdálenější perspektivě možná též využívání deuteria a lithia, až budou vyřešeny velice složité problémy řízené termojaderné syntézy).

Proto tvrdím, že rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země – nejen těch zemí, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch zemí, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále jakýmkoli závažným způsobem závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.

Měl jsem již příležitost se vyjádřit (ve své knize Má země a svět)3 k výroku významného sovětského činitele, který jsem vyslechl v roce 1955, kdy 3

42

A. D. Sakharov, My Country and the World, Knopf 1997.

jsem ještě mohl být považován za „jednoho ze svých“. Mluvil o změně orientace sovětské politiky na Blízkém východě, o podpoře Násira za účelem vzniku ropné krize v západní Evropě, aby tímto způsobem byla vytvořena účinná páka, prostřednictvím které by na ni byl prováděn nátlak. Nyní je situace daleko složitější a je zde mnoho nuancí. Nicméně některé paralely bezpochyby existují. Ze strany SSSR existuje politický zájem, který chce využít energetických nedostatků na Západě.

Je stávající kampaň proti rozvoji jaderné síly inspirována SSSR (nebo dalšími zeměmi východní Evropy)? Nevím o žádných věrohodných skutečnostech, jež by tuto hypotézu podpořily. Pokud by tomu tak však bylo, potom jsou zanedbatelné a neznatelné snahy dostatečně silné, aby ovlivnily rozměry této kampaně v důsledku rozšířených předsudků vůči jaderné energii a nedostatečnému pochopení nevyhnutelnosti jaderné éry.

Tento článek musím zakončit ve stejném duchu, v jakém jsem ho začal. Lidé musí mít možnost – tedy znalosti a právo – poznat všechny související ekonomické, politické a ekologické problémy jaderné energetiky, stejně jako problémy alternativních cest ekonomického rozvoje. A musí je posoudit střízlivě, zodpovědně, bez nezodpovědných emocí a bez předsudků. Není to jen otázka pohodlnosti nebo ochrany tzv. kvality života, jde také o základní problémy ekonomiky a politické nezávislosti, zajištění svobody pro naše děti a vnuky. Jsem přesvědčen, že nakonec bude dosaženo správného rozhodnutí.

1977

43

František Janouch Chartě 77 (Dokument Charty 77 č. 102, 28. dubna 1979, Sdělení o pokračování diskuse k dokumentu Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren a polemická reakce Františka Janoucha) K dokumentu Charty 77 o bezpečnosti provozu jaderných elektráren, formulovanému jako diskusní stanovisko skupiny odborníků, jsme obdrželi několik polemických příspěvků.

V příloze publikujeme dopis dr. Františka Janoucha (žijícího nyní ve Švédsku), který je z dodaných příspěvků nejucelenější, hodnotí celou problematiku z radikálně odlišného hlediska a přináší nové zásadní podněty.

Poprvé se tak pokoušíme přejít k praxi permanentní diskuse o palčivých problémech, ke které se Charta 77 přihlásila ve svém dokumentu č. 21. Současně vyzýváme všechny laiky i odborníky, signatáře i nesignatáře, aby se zapojili do diskuse a poslali své písemné příspěvky mluvčím Charty 77 nebo odpovědným redaktorům jednotlivých dokumentů. dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier, Zdena Tominová – mluvčí Charty 77

Vážení a milí přátelé, nebudu skrývat – přijal jsem dokument č. 22 Charty 77 s rozpornými pocity. Ze strany první s uspokojením i radostí, že Charta 77 vydala další dokument, zabývající se jedním z důležitých problémů, které stojí před lidstvem – jadernou energií, energetickou krizí, zachováním či lépe záchranou životního prostředí.

Ze strany druhé – podrobné prostudování a rozbor dokumentace samotného dokumentu vyvolal u mne řadu pochybností a kritických připomínek: některá tvrzení a stanoviska dokumentu totiž nápadně připomínají styl a argumenty nejrůznějších odpůrců jaderné energie na Západě, se kterými se zde často setkávám a se kterými, řekněme si to na rovinu, hluboce a nejen vnitřně nesouhlasím.

44

A protože mluvčí Charty 77 nazývají dokument č. 22 východiskem k diskusi, považujte tento můj dopis za diskusní příspěvek – za jakýsi otevřený dopis k dokumentu č. 22 Charty 77.

Začnu z toho, co v dokumentu není (to je oblíbená praxe liberálních a shovívaných oponentů různých disertací a diplomových prací): z československé energetické situace. Považuji tuto otázku za zcela klíčovou: pokud by naše země byla schopna pokrývat své energetické potřeby nejen dnes, ale i v budoucnu z vlastních, a nazvěmež je konvenčních, energetických zdrojů (třeba jako Norsko s pomocí hydroelektráren), bylo by možné výstavbu jaderných elektráren odsunout do vzdálenější budoucnosti. Nemám po ruce přesná čísla – pokud vůbec přesná čísla existují. Ale i bez nich je všeobecně známo (a naši státníci – minulí, současní a budoucí – to nikdy neskrývali, neskrývají a bohdá ani skrývat nebudou), že nás příroda či Stvořitel umístili nejen do mimořádně nepříznivé zeměpisné polohy, ale byli k nám také mimořádně skoupými co se surovin a zvláště energetických zdrojů týče.

Nemáme naftu, nemáme zemní plyn (kromě tranzitního plynovodu, který nám nepatří), uhlí je také poskrovnu, hydroenergie je vyčerpána. Jediné, co jsme měli a snad ještě máme v dostatečném množství, je uran, který se v současné době stává velice důležitou energetickou surovinou.

Protože energie je prvořadým činitelem potřebným k zajištění normálního chodu moderní průmyslové společnosti, stává se naše země ekonomicky a politicky závislou na dodavatelích energie. Neváhal bych dokonce postavit rovnítko mezi energií, svobodou a nezávislostí. Energetická závislost se může uzavřením kohoutku proměnit v závislost politickou (vzpomeňme jenom na rok 1973 – první naftovou krizi), a stát, který se ocitne v ostré energetické krizi, nebude mít jiné východisko než se podrobit tomu, kdo kohoutek kontroluje, nebo začít s omezováním politických a občanských svobod (souvislost je zde zřejmá: tisk, rozhlas, televize, cestování – to vše je energeticky velice náročná činnost); a bez těchto institucí se lidská práva a občanské svobody začnou stěhovat zpět na papír, stejně jako pluralismus. Dovedu si dokonce představit Orwellovu noční můru 1984 způsobenou či přivolanou První, Druhou či Kolikátou Velkou Energetickou Krizí.

Závěr odtud je jasný: naše země potřebuje a bude potřebovat jadernou energetiku (spolu s převzetím těžby uranu, zákazem či omezením jeho exportu, vybudováním zařízení na jeho obohacování a na výrobu palivových

45

článků, případně i na zpracování článků vyhořelých) již jako důležitý faktor v boji za politickou, státní a ekonomickou nezávislost. Neváhal bych dokonce říci – i za cenu jistých zdravotních rizik a ztrát na lidských životech: náš svět je bohužel tak zařízen, že za svobodu a nezávislost se musí – a často dokonce vysoce a draze – platit lidskou krví.

Jsou však skutečná rizika, spojená s výstavbou a provozem jaderných elektráren tak vysoká?

Dokument č. 22 Charty 77 mluví o genetických důsledcích radioaktivního záření, o zvýšené frekvenci rakovinných onemocnění atd. Nemohu se zde pouštět do podrobností, přesto bych však chtěl uvést dvě fakta, která svědčí o tom, že toto nebezpečí je značně přeháněno. Moderní chemický průmysl vyrábí dnes tisíce a desítky tisíc látek (další jsou obsaženy v exhalacích průmyslových podniků a mj. také uhelných elektráren), které mohou působit genetické změny a jsou karcinogenní. Uváděl jsem v jedné švédské debatě, že existující klasické technologie zabíjejí ročně (exhalacemi) ve Švédsku 4 000–5 000 lidí. Jaderné elektrárny k tomu přidají pouhé dvě další oběti ročně.

Definitivní zpracování výsledků průzkumu důsledků výbuchů atomových bomb nad Hirošimou a Nagasaki odhalilo pozoruhodný fakt (viz Scientist, 25. 8. 1977, s. 472–476): nehledě na to, že desítky tisíc obyvatel těchto měst byly ozářeny dávkou 130 rem, což je 52násobek maximální přípustné roční dávky, mezi obyvatelstvem nebyly zjištěny žádné statisticky průkazné genetické změny. Byl zjištěn několikanásobně vyšší výskyt jiných rakovinných onemocnění, celková mortalita však byla asi o 6 % nižší než v jiných srovnatelných japonských městech.

Tvrzení autorů dokumentu č. 22, že „podle některých výzkumů existuje významně značnější výskyt znetvořených dětí již ve městech nebo v oblastech se zvýšenou úrovní radiace“, je podle mého názoru nesprávné. (Ať se na mne autoři dokumentu č. 22 nezlobí: bylo by zapotřebí citovat zdroj!).

Přípustná stanovená roční dávka je dnes 251 mrem/rok. V závislosti od místa, nadmořské výšky, frekvence rentgenování, počtu hodin prosezených před televizí, zvláště barevnou, každý obyvatel naší planety dostává průměrnou roční dávku kolem 100 mrem/rok. Kontrolovaná lidská jaderná činnost se v posledních desetiletích podílela na této nevyhnutelné dóze radiace mizivým způsobem: jaderné exploze ve vzduchu přispívají

46

asi 5 mrem/rok, všech 13 jaderných reaktorů ve Švédsku by zvýšilo průměrné ozáření asi o 2 mrem/rok. Ve srovnání s ozářením, které každý z nás dostává z kosmického záření (na hladině moře kolem 35 mrem/rok, ve vyšších nadmořských výškách podstatně více – a přece máme na Kavkaze nejvíce stoletých!), z půdy (v našich rulách, žulách a jiných minerálech jsou vždy stopy radioaktivních látek, které způsobují pravidelnou a naprosto nevyhnutelnou roční dávku pohybující se v závislosti od místa mezi 50–150 mrem/rok), je to naprosto zanedbatelné.

Podobně je tomu s otázkou radioaktivního odpadu. Kolik iracionality, pověr a hysterie je spojeno s řešením tohoto – pravda složitého, nicméně však řešitelného – technického problému. Jaderné elektrárny produkují při svém provozu (ve srovnání s jinými energetickými zdroji) zcela nepatrné množství vysoce radioaktivního odpadu. Některé z umělých radioaktivních prvků mají skutečně velice dlouhý život – jejich poločas rozpadu může dosahovat až 100 000 roků. Toto číslo působí na některé fanatické odpůrce jaderné energie jako fakírova píšťalka na kobru: hypnotizuje. Částečně to mohu pochopit: 100 000 let přesahuje značně hranice lidské představivosti a lidské zkušenosti.

Podívejme se však na tuto otázku z jiného úhlu. Zatímco radioaktivní odpad má velkou, ale přece jen konečnou životnost, řada odpadů z chemického a jiného průmyslu je stálá: nebude se samočinně rozpadat a teoreticky řečeno může zůstat v přírodě na věčné časy. A některé z odpadů chemického průmyslu jsou alespoň stejně tak nebezpečné jako odpad z jaderných elektráren. Chemický průmysl produkuje ročně nesrovnatelně větší množství letálních dóz chemických látek – různých arzenidů, chlorových sloučenin, fosgenových sloučenin atd. – než vyprodukují jaderné elektrárny.

Navíc je číslo 100 000 určeno hlavně ke strašení malých dětí a laiků.

Profesor Cohen provedl podrobné výpočty, ukazující křivku nebezpečnosti jaderného odpadu jako funkci času (viz například Scientific American, 236, č. 6, 1977, s. 21–31). Stupeň nebezpečnosti jaderného odpadu se zmenší v průběhu prvních 500–700 let téměř 100 000krát a za deset tisíc let z jaderných elektráren nebude o nic více nebezpečnější, než je kosmické záření nebo žulový památník nad Prahou. Je skutečně obtížné předvídat, jak by se chovaly materiály pouzder, do kterých se má radioaktivní odpad ukládat,

47

během 100 000 let. Jak se však chová keramika, sklo, kovy či jiné materiály během méně než 1000 let víme – a není obtížné to stanovit.

Předpokládejme však to nejhorší – že pouzdra za tisíc let erodují, že se ke zbytkům dostane podzemní voda z hloubky 600 m, kde mají být deponovány, na povrch. Kontrolní orgány by sice mohly zasáhnout – ale i kdyby nezasáhly – jak dlouho bude trvat vodě, než se dostane z hloubky 600 metrů na povrch? Charakteristická rychlost pohybu spodních vod je asi 30 cm/den a aby se dostala na povrch, musí procestovat kolem 100 km, což jí bude trvat asi 1 000 let. Za tuto dobu přirozeně odpad prakticky bude bez nebezpečí (tím spíše, že některé jeho komponenty jsou těžko rozpustné a budou se pohybovat pomaleji než spodní voda sama). V jižní Francii a ve Španělsku v Altamiře existují jeskyně, ve kterých se zachovaly nádherné prehistorické kresby. Jsou staré 30 000 až 40 000 let. Vytvořil je homo paleoliticus jen tak, pro svou radost. Přesto přetrvaly, včetně barev, mnohem delší dobu, než by bylo zapotřebí k naprosto bezpečnému uskladnění radioaktivního odpadu. Chce mi snad někdo tvrdit, že dnešní inženýři a technika mají méně možností, znalostí a zkušeností, než měl homo paleoliticus, jehož vrcholnými technickými prostředky byly pazourkový nůž a sekyra?

Aniž bych zacházel do podrobností: technika ukládání radioaktivního odpadu do speciálních pouzder do hlubokých šachet v geologicky stálých vrstvách je vyřešena uspokojivě – rozhodně uspokojivěji než mnohé problémy související se zamořováním ovzduší a vody jinými průmyslovými činnostmi. Třeba jako problém produkce kysličníku uhličitého uhelnými elektrárnami a elektrárnami pracujícími na zemním plynu, jehož zvyšující se koncentrace v atmosféře dělá stále větší problémy meteorologům, kteří se obávají, že radikální zvýšení výroby elektřiny touto cestou může přivodit globální klimatickou katastrofu.

Souhlasím plně s autory dokumentu č. 22, co se rozvoje československé jaderné energetiky týče.

Myslím, že československá jaderná energetika je odstrašujícím a varovným příkladem československo-sovětské spolupráce. Nechci SSSR upírat zásluhy na vyškolení československých jaderných odborníků a přispění k rozvoji československého jaderného výzkumu. Dnes však, s odstupem doby a po mnoha zkušenostech, se domnívám, že celá sovětská jaderná pomoc

48

měla hlavně propagandistický ráz a byla částečně zapříčiněna sovětskými obavami, aby se v tomto směru východoevropské státy nějak neosamostatnily, nedostaly zpod univerzální kontroly a neorientovaly se na Západ.

Výstavba A1 v Jaslovských Bohunicích byla opožděna o více než deset let (srovnej například prohlášení československé vlády přednesené ing. Ševčíkem na ženevské konferenci o mírovém využívání atomové energie a po této konferenci). Pokusy ČSSR orientovat další vývoj československé jaderné energetiky na modernější západní typy jaderných elektráren byly definitivně zastaveny na sovětský nátlak někdy v roce 1969 a ČSSR byl vnucen pro další výstavbu jaderných elektráren tzv. voroněžský typ jaderných elektráren, jejichž technické parametry a hlavně systém zajištění a bezpečnostních opatření vyvolávají na Západě řadu kritických připomínek – SSSR sám, zdá se, chce svůj budoucí energetický program orientovat na modernější typy reaktorů, například západoněmeckých.

V tomto ohledu plně souhlasím s kritickými připomínkami autorů dokumentu č. 22 Charty 77 a domnívám se, že rozvoj jaderné energetiky v celém komplexu by se měl stát skutečně věcí veřejnou, předmětem veřejného zájmu a kritiky. Z tohoto hlediska považuji – nehledě na některé dílčí nedostatky – dokument o jaderných elektrárnách za velice pozitivní čin.

Prosinec 1978

49

Ответственность за Чернобыль несет… Ленин Почему, собственно говоря, был построен Чернобыль? Это ключевой вопрос. Я скажу нечто, что заставит читателя задуматься. Чернобыльские реакторы начали ускоренно внедряться, потому что сперва Ленин, а, позднее, Сталин вбили себе в голову, что коопeрация и коллективизация – это единственный способ, как добиться социалистической трансформации деревни. Ничего у них не получилось. Во второй половине пятидесятых годов Россия производила в пересчете на душу населения гораздо меньше продовольственных товаров, чем в 1913-ом году голодная Россия. Я нашел эти данные в статистическом ежегоднике, выпущенном в Москве в 1957 году. Меня это шокировало, но все было ясно и без статистических данных: в СССР просто нечего было… жрать. Продавались китайские яйца и венгерские замороженные курицы, зерно завозилoсь из США и Канады. Кризис колхозного хозяйства был очевиден. Ведь в те времена приусадебные участки, представляющие собой примерно 8–10 % обрабатываемой почвы, поставляли на рынок до 60 процентов этих самых продуктов. Но за импорт продовольствия приходилось расплачиваться в валюте. У России был единственный возможный источник доходов – нефть и газ. Политбюро тогда решило увеличить экспорт нефти и газа, а за вырученную валюту закупать продовольствие. Ведь тогда уже начинались голодные бунты, напр. в Новочeркасскe. Гдe брать энергию для СССР, необходимую для отопления, бензин и нефть для автомашин, электричество? Политбюро решило, что в стране будет использоваться, прежде всего, ядерная энергия. Но технология мощных реакторов была еще не разработана, производство сложных и, главное, безопасных мощных реакторов советской промышленности было тогда еще не под силу. Я имею в виду реакторы ВВЭР мощностью в 1 000 МВт(э). Эти реакторы были еще в стадии становления и повышение их мощности представляло собой на протяжении долгого времени сложную технологическую проблему. Первый такой реактор

322

был запущен лишь в 1980 г. Так долго ждать было нельзя, половина населения умерла бы с голоду! Значит, решили производить реактор попрощe, даже если он не выполнял все требования с точки зрения безопасности? Именно так и произошло. При производстве оружейного плутония в России использовали графитный реактор с водяным охлаждением. Так называемый РБМК, что означает Реактор Большой Мощности Канальный. Технологически этот реактор был значительно проще, но и уровень безопасности была ниже. Президент АН СССР и один из крупнейших специалистов в области реакторостроения Александров как-то сказал, что эти реакторы столь просты, что с их строительством справится и рядовая МТС. Мощность этих реакторов можно было довольно просто повышать. Они значительно дешевле, но дешевизна достигалась за счет экономии на системах безопасности, управления и защитной оболочки: на Западе бы такие реакторы никогда не получили лицензию для строительства и эксплуатации. А в СССР было принято политическое решение, и такие реакторы начали строиться в массовом масштабе. До 1980 г. (когда был построен первый ВВЭР-1000) было построено уже целых восемь реакторов РБМК-1000. Вот эти-то реакторы сегодня называются чернобыльскими. Они соответствовали, хотя самым элементарным, нормам безопасности? Как я уже сказал, с точки зрения безопасности и даже философии безопасности эти реакторы обладали крупными недостатками. Мне кажется, что это понимали и в СССР. Ведь эти реакторы СССР никогда не предлагал на экспорт. Хотя для этого могли быть еще и другие причины: реакторы РБМК легче использовать для производства оружейного плутония. Запад пошел по другому пути и начал строить реакторы типа ВВЭР, или так называемые кипящие реакторы, имeющиe значительно более надежную защитную оболочку. Когда Вы стоите на самом реакторе РБМК, от окружающей среды вас отделяют окошки с простыми стеклами. Я, конечно, шучу: и двойные стекла не препятствовали бы

323

распространению радиоактивности в случае аварии. В СССР было построено 25 реакторов типа РБМК 1000, а в Игналино, в Литве, даже два блока с мощностью 1 500 МВт(э). В их числе был построен и Чернобыль… Да, в 130 км от Киева. В Чернобыль 1 должно было входить шесть реакторов, из них было запущено в эксплуатацию четыре блока: один из них взорвался, на другом был громадный пожар, а два оставшихся были – в силу политического рeшeния – в конце прошлого века закрыты. Два реактора остались недостроенными. Но для советской гигантомании этого было недостаточно: в 30– –40 км от Чернобыля 1, на другом берегу реки Припяти, должны были построить Чернобыль 2 еще с шестью РБМК 1000 (а может быть, догоняя или перегоняя Игналино, построили бы там реакторы мощностью в 1 500 МВт(э) !). Так почему же все-таки произошла чернобыльская авария? Причин несколько. Недостаточная культура эксплуатации и безопасности, и, конечно, нестабильность реактора. За семь месяцев до аварии предупредил об этом инспектор по ядерной безопасности Курской АЭС А. А. Ядрихинский (на документе дата 9-ое октября 1985). Автор предупреждает о недостатках конструкции и категорически требует, чтобы все реакторы типа РБМК были временно приостановлены до пересмотра и переделки СУЗ-ов (система управления и защиты). Документ был разослан всем ответственным деятелям, но никакой реакции не последовало. Разве мог кто-нибудь взять на себя политическую ответственность за остановку 25 реакторов, которые в месяц выработают электроэнергию примерно за миллиард долларов (в сегодняшних чeшских ценах за электроэнергию)? Кто тогда в СССР мог бы принять такое решение? Так и ничего не сделали и надеялись – авось обойдется. Однако не обошлось. Чернобыльский реактор взорвался 26 апреля 1986 года. На нем проводились эксперименты, на которые операторы не имели права, и, кромe этого реактор был, как мы уже знаем, нестабилен.

324

Были отключены все предохранительные устройсва, причиной было отсутствие дисциплины… Дело даже не в отсутсвии дисциплины – если бы безопасность была обеспечена по западным нормам, авария, может быть, бы и вовсe нe произошла. Но реактор обладал положительной реактивностью, и цепная реакция усилилась вместо того, чтобы стать слабее. Факторов, которые привели к катастрофе, было много. Между прочим, измерял ли кто-нибудь количество алкоголя в крови операторов? Ведь дело было за пару дней до 1 мая, и кто знает, не принял ли кто-нибудь из них лишний стаканчик для храбрости? Но все же главная ответственность за взрыв – политическая: это решение использовать эти, по существу, военные реакторы, для гражданской энергетики. Каковы были последствия взрыва? С чисто технической стороны – чудовищные. В мае 1991 г. мне разрешили на полминуты (более длительное пребывание там было опасным) войти в турбогенераторный зал. Это было страшное зрелище. Но самое страшное было то, что после взрыва снова заработала советская политическая система: в СССР не могла произойти катастрофа! Значит, – сам факт взрыва нужно было скрыть. Это привело к дальнейшим трагическим последствиям. Возле каждой ядерной электростанции, в округе на десятки километров, заготовлены йодные таблетки. В случае такой большой аварии – ее называют «максимальная расчетная авария» – из реактора хлынет облако радиоактивного йода. А его с «удовольствиeм» впитывает щитовидная железа, которой йода часто не хватает, особенно в Полесье, где построен Чернобыль. Но ведь авария в СССР произойти не может. По этой причине начали раздавать йодные таблетки с большим опозданием. А вдруг возникнет паника! В Киеве 1 мая проходили международные гонки велосипедистов. Радиологическая ситуация была такова, что нужно было запретить всем гражданам выходить из дома на улицу, и даже рекомендовать не открывать окна. Но кто бы приветствовал флажками гонщиков? Эвакуация Припяти прошла с небольшим опозданием, но весьма оперативно. Русское руководство обладало опытом с переселением

325

целых народов, например, крымских татар, и этот опыт, очевидно, сохранился. Как, в конце концов, об этом узнал мир? Чернобыльскую катастрофу совершенно случайно обнаружили шведы, иначе бы советское руководство продолжало скрывать правду и дальше. Но в АЭС Форсмарк, примерно 200 км на север от Стокгольма, рассеянный оператор забыл в кармане пиджака, в шкафчике, часы. Когда он хотел за ними вернуться, детекторы его не пропустили. От него исходило излучение, хотя он еще и не находился в так называемой зоне. На нем было лишь нижнее белье и ботинки. Они то и излучали. Дозиметристы пришли к выводу, что повсюду вокруг электростанции почва радиоактивна. Сначала хотели остановить реакторы, думали, что авария касается их АЭС. Но запросив ядерный центр Студсвик, расположенный в 150 км южнее от Стокгольма, а потом и финскую АЭС в Ловиисе, узнали, что и там появилась загадочная радиоактивность. Метеорологи им сообщили направление и скорость ветра за прошедшие 24 часа, и стало ясно, что между Минском и Крымом произошло нечто чрезвычайное. Советское посольство сначала высмеяло шведов. Позднее, Москва передала первое сообщение об аварии. Что происходило дальше? После первых спасателей на место аварии пришла армия, экипированная как на случай атомной войны. Спасатели же не имели даже дозиметров и перчаток для сбора сильно загрязненного графита. С вертолетов стали сыпать барий, бор, свинец, песок и другие материалы, которые поглощали нейтроны, и замедляли цепные реакции. На протяжении нескольких недель специалисты стремились найти решение, что же делать с поврежденным реактором. Единственно возможным было признано построение Саркофага – все нужно было залить бетоном. Постройка Саркофага была героической операцией, сравнимой с боями под Сталинградом или в Севастополе. Разница лишь в том, что там пули и гранаты убивали мгновенно, здесь же врага, радиоактивность, недьзя было ни увидеть, ни услышать. Саркофаг был

326

построен в спешке где-то к осени. Естественно, сегодня налицо все признаки спешки – он дает трещины, арматуры ржавеют и, вдобавок, в нем конденсируется вода. Мелкий ремонт, техобеспечение проводится постоянно, но уже сейчас ясно, что сто лет эта наскоро слепленная пирамида не проживет. Таким образом, постепенно назрело решение, подтвержденное лучшими специалистами из России и зарубежья, возвести над Саркофагом еще один Суперсаркофаг, который будет способен окончательно изолировать от окружающей среды поврежденный реактор. Это обойдется не дешево – примерно три четверти миллиарда долларов. Позднее спасательные работы и эвакуация проходили довольно организованно. Я продолжаю считать величайшим преступлением то, что люди не были с самого начала полностью и правдиво информированы о случившемся. Недостаточная информация принесла, пожалуй, больше вреда, чем радиация. Наконец из чернобыльского дела возникло нечто такое, что ты не раз называл «Chernobyl Industries».

«Chernobyl Industries» имеют как положительный, так и отрицательный эффект. Необходимо было решить ряд научно-технических проблем, начать производство самых разных технических, медицинских и прочих продуктов, организовать невиданное до тех пор в Украине медицинское обследование, создать регистры населения, обеспечить измерение уровня радиоактивности в пище. Запад готов был оказывать Украинe помощь и этим воспользовались разные прохиндеи и авантюристы, сделавшие для себя из трагедии кормушку и построившие на этой трагeдии для себя безбедное существование. Проблема Украины состоит в том, что несчастье, в котором она сама не виновата, она все еще должна исправлять на собственные средства. Между прочим, будь я украинским президентом, я бы сказал русским: газ вы нам будете продавать по прежней цене, потому что мы расплачиваемся за ваш Чернобыль и все еще от этого страдаем. Меня удивляет, что на переговорах никто из украинцев никогда не воспользовался этим аргументом. Ведь Чернобыль был советским реактором, был одобрен советским Политбюро и советским правительством.

327

Тем более, что споры о наследии советской эпохи продолжаются. Например, Черноморский флот или территория Крыма. Там русские хотят получить наследство, следовательно, могут взять на себя и Чернобыль… Крым и Севастополь гораздо привлекательнее лесов вокруг Чернобыля и Саркофага… В Москве могут формально напомнить, что вопрос фактически решало правительство Украины, об этом даже свидетельствуют документы, но всем известно, что Киев решал вопрос на основе приказов из Кремля. Я был в Чернобыле, когда президент Кучма официально закрыл Чернобыльскую АЭС. Между прочим, там присутствовал и Виктор Ющенко. Тогда говорили, что закрытие происходит под международным давлением, но закрывать АЭС полностью было не нужно. Это так. На мой взгляд, можно было подождать Но ты в начале нашей беседы говорил, что данный тип АЭС не соответствует нормам. Однако после того как на всех реакторах РБМК были проведены необходимые технические доработки, подобная опасность почти исчезла. Если бы это опять не был политический вопрос, остальные реакторы продолжали бы работать? Конечно, они могли работать, хотя бы два из них. Я об этом писал много раз и в украинской печати, что Украине будет не доставать этих реакторов. Запад обещал предоставить средства для достройки реакторов в Ривно и Хмельницком, но долго не мог раскачаться. А то, что предоставил, было недостаточно. Это касается и помощи в перестройке Саркофага. Деньги для постройки Суперсаркофага в принципе есть, а инфраструктуры, которая позволила бы в течении 5–7 лет разумно и рационально (и без разворовывания) их использовать, к сожалению, нет. Я вернусь к твоему термину «Chernobyl Industries». Для многих людей это стало источником нелегальных доходов…

328

Не только нелегальных, но я бы сказал и легких и нечестных. Это касается, например, и так называемых оздоровительных, лечебных поездок детей за границу, в которые часто попадали не дети из пострадавших регионов, а нередко даже вообще не дети. При их медицинских осмотрах, например, оказывалось, что негативные последствия для здоровья меньше, чем ожидалось и их очень трудно объяснить влиянием Чернобыля. Есть единственное исключение – психический стресс. Но тут мы возвращаемся к вопросу о политической ответственности, т.е. о недостаточной информированности людей. То же самое касается реинтеграции переселенных семей и их включения в нормальную жизнь в новой среде. Социально-психологические вопросы находились в полной запущенности. Люди переселялись еще в 90-е годы, парадоксально иногда в места, где естественная радиация была даже немного выше, чем в в местах, из которых они выселялись. Остается выяснить, кто был заинтересован в таком переселении и зачем? Вряд ли речь шла о медицинских причинах! Скорее в деньгах! Были и другие аварии АЭС, и в связи с этим встает логический вопрос: есть ли у ядерной энeргeтики будущее? Это сложный вопрос. В нашем веке без реакторов не обойтись, и в ближайших десятилетиях будут построены сотни новых реакторов. Это поможет ослабить глобальный энергетический кризис. Урана нам хватит на сто или двести лет. При использовании реакторов размножителей мы способны продлить это время многократно. Если использовать торий (а технически это уже осуществимо), то у нас появится топливо для реакторов на тысячи лет. Ну а если удастся промышленным образом овладеть и термоядерной энергией, то мы приобретем почти неограниченный источник энергии. Теперешние ядерные реакторы лучше всего использовать для производства электроэнергии или тепла. К сожалению, тепло мы все еще считаем скорее отходом и не используем его. Я уверен, что в будущем будут запускаться и реакторы обогреватели, способные без риска и опасности предоставить людям немалое количество дешевого тепла.

329

А медицинские последствия Чернобыля? Факт остается фактом: медицинские последствия чернобыльской аварии меньше, чем ожидалось, естественно, за исключением последствий психологических. Во время аварии и после нее вследствие радиационной болезни погибло около 50 человек. По оценкам весьма квалифицированных экспертов значительную дозу облучения получило около 600 тысяч человек. На протяжении их жизни это вызовет примерно 4 000 смертей (в основном, вследствие раковых заболеваний). Но надо иметь в виду, что из этих 600 000 и без Чернобыля умерло бы статистически от рака около 150 000 человек. Чернобыль к этому добавит примерно 4 000 жертв на протяжении примерно 40–50 лет. Сравним это с украинскими статистическими данными. В 1995 г. вслeдствиe курения умерло 107 тысяч человек. Алкоголь уносит ежегодно примерно столько же жизней. В 1996 г. грибами отравилось 2 861 человек, из них 166 умерло. По крайней мере, пьянство приводит к сотням тысяч жертв в год. Добавим к этому около 10.000 в результате автомобильных катастроф, производственных травм итд. Получается, что от этих причин погибает в Украине ежегодно около четверти миллиона чeловeк, и Чернобыль к этому добавляет меньше сотни! При этом Чернобыль производил громадное количество электроэнергии! А что дает, кроме прибыли их производителям, курение и алкоголь? Надо смотреть в корень. Нет, я вовсе не собираюсь преуменьшать чернобыльскую трагедию. Почему у партии «зеленых» и разных там гринписов не хватает храбрости вдуматься в эти данные? Пострадавшие люди ведь проходили серьезные медицинские обслeдования, которыe без Чернобыля были бы для них недоступны. Да, медицинская помощь и обследования, предоставленные жертвам Чернобыля, гораздо качественнее, чем помощь, оказываемая остальному населению. И это улучшает данные медицинской статистики. Между прочим, с подобным явлением мир впервые столкнулся в Японии. Прекрасная медицинская помощь и профилактика, предоставляемая жертвам Хиросимы

330

и Нагасаки, привела к тому, что состояние здоровья выживших было статистически лучше, чем в других похожих городах Японии. Чернобыль был большой трагедией. Она была вызвана, прежде всего, политическими решениями коммунистического режима, которые немыслимы были бы в демократическом, открытом обществе. По этой причине, попытки повернуть вспять технологическое развитие на Западе, используя чернобыльскую трагедию, глупы и безответственны, и они обречены на крах. Чернобыльская катастрофа была в значительно большей мере аварией идеологии коммунизма, чем ядерных технологий. Беседу вел Милан Сыручек.

Oпубликовано в газeтe Дeло, Киeв, 26. 4. 2006 г.

331

Address at a meeting dedicated to the memory of Andrei Dmitrievich Sakharov1 Don’t fear your enemies – the worst they can do is to kill you.

Don’t fear your friends – the worst they can do is to betray you.

Fear those who are indifferent – they do not kill and do not betray, but just with their silent consent millions of Jews were incinerated in the concentration camps, they left Raoul Wallenberg to rot in a Soviet prison, and may force Andrei Sakharov to spend the rest of his life in exile in Gorky.

(Written by me in May 1981, paraphrasing a text from Bruno Jasieński’s “Conspiracy of the Indifferent”, published in the 1930s.)

Thank you for the invitation to speak at this gathering. It is impossible to give a brief account of what Andrei Dmitrievich Sakharov meant for our life, and in particular for my life. But I shall try to “embrace the unembraceable”.

I was completing my studies at the Leningrad State University Physics Faculty when, at the end of 1953, I learnt from Pravda that a certain Andrei Dmitrievich Sakharov, born 1921, had been elected directly as an Academician, bypassing the obligatory “corresponding member” level. Not only that, they had elected him in the field of theoretical physics. In those days I was still managing at least to leaf through all the Soviet physics journals, and my memory then was still excellent – but I had never come across the name Sakharov in the journals. For what reason had they elected him, moreover at such an early age of 32? Our idol Igor Yevgenievich Tamm, whose textbook we were all studying, had only become “immortal” when he was almost twice the age of Academician Sakharov and after he had been a corresponding member for almost twenty years!

1

332

Herald of Europe, 2010, No. 7. The authorized translation from Russian.

The internet was not in existence at that time, so I asked my greatly respected teacher Academician Vladimir Alexandrovich Fock why Sakharov was elected. “For secret work”, he replied. “How could you elect a person to the Academy without knowing of his scientific achievements?” I insisted. “I was able to look at his papers in the First Department, and I voted for his election without hesitation, said Fock with a cunning smile. With that our conversation ended.

It’s a small world! Just a decade later I learned that one of the first political protests, if one can call it that, by Andrei Dmitrievich Sakharov was a demand to publish an article by my teacher Academician Fock “Against ignorant criticism of modern theories of physics” (1952), which I read in the early days of the Leningrad “samizdat”, so to speak, while still a student.

Gradually, step by step, I learned that Andrei Dmitrievich had been elected for the idea of the tokamak and for the development of the Soviet hydrogen bomb. I had to wait another couple of decades to find out more about exactly why.

I remember what difficulty I had in preparing for the ceremonial lecture at the University of Oslo on 21 May 1981, on Sakharov’s sixtieth birthday, when he was awarded an honorary doctorate. I had to present “Andrei D. Sakharov – the Man and the Physicist. Even at that time it was still very difficult to find out the details of his scientific achievements.

How much of an “enfant terrible” Andrei Dmitrievich had been for the Soviet Academy I learned from Professor Igor Shafarevich in 1965 in a tent while climbing in the Pamirs. He told me in detail the story of the fracas that had become a legend in the history of the USSR Academy of Sciences (1963), with the election, or more precisely non-election, of a certain Nuzhdin, a Lysenko man, to the Academy. For sure, bugging devices were not installed in the tent we shared with Igor Rostislavovich some five thousand meters above sea level, so he could tell me all the details about the latest Academy scandal without any worries. Sakharov’s appeal to vote against Nuzhdin was supported by Academician Tamm, but it was condemned by the President of the Academy, and of course by Lysenko himself. In the secret ballot, only 22 Academicians cast their vote for the Lysenko man Nuzhdin and, in response to Andrei Sakharov’s appeal, 126 against!

333

Ever since then, I have paid great attention to any mention of the name of Andrei Dmitrievich Sakharov. I remember his interview with the Soviet journalist Ernst Genri, and then, in the summer of 1968, the Sakharov “Reflections”, which even in the atmosphere of the Prague Spring could be compared to thunder from a clear sky.

After the crushing of the Prague spring by Soviet tanks, I had other concerns. However, my article on Czechoslovak-Soviet relations in physics, which I wrote and published in 1967 in the Czechoslovak journal of physics, was due to be published in translation in September 1968 (i.e. just a month after the occupation of Czechoslovakia) in the West German journal “Die Physikalische Blätter”. After a sleepless night, I decided not to withdraw the publication, but added to it a small postscript in which for the first time in print I supported the ideas of Andrei Sakharov. I wrote: Physicists “bear a special intellectual responsibility for the overweening arrogance of power, demonstrated shamelessly to the whole world in the past by the Hitler regime. The present behaviour of the two superpowers, the USA and the USSR, in relation to small and helpless countries, such as for example Vietnam and Czechoslovakia, bears all the hallmarks of this phenomenon.

In this context, I would like to make my Soviet colleagues aware of the fact that they are in no way exonerated from moral responsibility for what has happened. We follow their public statements and attitudes very closely: after all they are a part of that joint responsibility for our future which is borne by the intellectuals of the whole world. In any case, the courageous words of the Soviet academician Sakharov will serve as a sufficient basis for maintaining good relations with our Soviet colleagues”.

This article was the first time I publicly associated myself with A. D. Sakharov …

The so-called normalisation in Czechoslovakia brought with it new problems. I was expelled from the Nuclear Research Institute; I became unemployed for several years. For many months I tried in vain to obtain work in the field of theoretical physics in my own country. Then I wrote a letter to several Soviet academics, among them Ginzburg, Leontovich and Sakharov. The letters were sent by registered mail.

This is the start of an astonishing story. After two or three weeks, I received a letter from the Physical Institute of the Soviet Academy of Sciences (FIAN):

334

It read as follows: Dear Comrade Janouch!

You apparently forgot to put the letter in the envelope, which I received empty.

10. 01. 1971 Yours sincerely A. Sakharov, Member of the Committee for the Rights of Man Note that in this letter from FIAN Sakharov signs not as an Academician, nor as a senior scientist, but as a “Member of the Committee for the Rights of Man”.

I replied to Academician Sakharov that I had of course put the letter in the envelope, and that I was sending him another copy and would continue sending it until he confirmed receipt.

Soon afterwards, two letters arrived from Moscow. The first was from Academician Leontovich who together with his colleagues was considering various ways to help me. The second was again from Andrei Dmitrievich: Dear Frantisek Janouch!

I received your letter of 15 January 1971 together with the copy of the first letter. Forgive me for not replying at once, but I have recently been very busy…

I have learnt that Leontovich is undertaking certain steps to help you… If your situation does not improve, then write to me again.

We shall start to consider further steps.

10. 03. 1971 Yours sincerely Andrei Sakharov In September 1973 when I had been unemployed for almost three years, I wrote to the Times newspaper in London and supported the proposal

335

to award Sakharov the Nobel Peace Prize. I wanted in some way to react to the scurrilous and slanderous campaign which in the autumn of 1973 was launched against Andrei Dmitrievich in the Soviet press. In my letter to the Editor for the first time I drew a parallel between the worlds in which Niels Bohr and Andrei Sakharov lived. I sent the letter by telex from Prague: the authorities were not yet “morally” prepared for such “insolence” from an unemployed physicist. The Times printed my article without any delay, and many other Western newspapers reprinted or commented on it. I ended my article in the Times with the following words: The thoughts of Academician Sakharov, his deeply human messages and appeals to mankind are of vital importance for the future of the human race and its civilization. The suggestion to award the Nobel Peace Prize to Academician Andrei Sakharov imposes itself by the greatness and importance of his ideas. Prague, 16 September 1973.

F. Janouch, Prague From that time, Andrei Sakharov became a firm part of my life, and always remained so.

When I left Czechoslovakia for Sweden in 1974 and when I was later deprived of my Czechoslovak citizenship it became possible for me to travel to the Pugwash Conference in Kyoto dedicated to the 30th anniversary of Hiroshima. I suggested to Sakharov that he should address this respected forum of scientists directly through me. Andrei Dmitrievich agreed, and I presented his message to the considerable surprise and annoyance of the official Soviet delegation.

Later, in 1977, I invited Sakharov to take part in the scientific programme of a major dissident meeting in Venice “Biennale della Dissenzo”. Andrei Dmitrievich sent very warm greetings and wished us great success in our work.

At the same time, in Venice, I received from him a very important article: “Nuclear energy and the freedom of the West”.

Here I have to sgive a few words of explanation. I was often invited to lecture at physical institutes in Europe, as well as at various environmental gatherings. My “pronuclear” lectures often ended in dissatisfaction on the part of the “green” parts of the audience: “You are a supporter of nuclear

336

energy? Academician Sakharov is a genuine dissident. He would certainly be against nuclear energy!”

What was I to do? I had no other choice than to send the “genuine” dissident Sakharov an urgent request: what was his attitude toward nuclear energy? My letter arrived safely since I of course used “our” reliable dissident post, and not the official USSR post. After a couple of months I received Sakharov’s article with the above title. I have to say that up to the present day, 30 years later, this article troubles the minds of short-sighted western politicians and their “green” allies. Only during the last year and a half have I distributed Sakharov’s text among all the participants of the European Nuclear Energy Forum on (Prague, 28–29 May 2008); it was also sent out as a New Year greeting (2009) to all members of the European Parliament (over fifteen hundred copies). *** When A. D. Sakharov received the Nobel Peace Prize I was accidentally the first to telephone him from Copenhagen. On December 10, 1975, I was invited to the Nobel ceremony in Oslo as one of the few personal guests of A. D. Sakharov. There I became personally acquainted with Yelena Georgievna and during the Nobel ceremony I became her “privy counsellor” on the more complicated problems of modern nuclear physics”, as she confesses in the preface which she and Andrei Dmitrievich wrote many years later for the Russian edition of my book “No, I Don’t Complain”.

I must recall one more important episode from our contacts: I received some fees for the publication of the Sakharov articles in the West.

I suggested to him that part of “his money” be used to help the children of Czechoslovak political prisoners who had been sent to prison or lost their jobs as a result of the Soviet occupation of Czechoslovakia. He immediately agreed and for a number of years, via the Charta 77 Foundation, which I founded in Stockholm in 1978, several dozen Czechoslovak families began to receive envelopes from Sweden with hard currency certificates and with the following note in Russian: On behalf of Professor Andrei Dmitrievich Sakharov, Full Member of the USSR Academy of Sciences, three times Hero of the Socialist Labour, multiple recipient of the Order of Lenin and USSR State Prizes, and Nobel Peace Prize winner.

337

To this day many Czechs and Slovaks still remember the Sakharov money transfers from Stockholm.

In 1980 Andrei Dmitrievich was exiled to Gorky. I gave lectures about him at many universities, for instance at the very prominent CERN physics laboratory in Geneva and even at the Chinese Academy of Sciences. My Chinese colleagues had prepared a surprise for me: my Sakharov lecture was printed in Chinese in the journal “Dialectics”. The only place where I was unable to arrange a Sakharov anniversary lecture was Stockholm.

Incensed, I wrote a letter to the Permanent Secretary of the Swedish Royal Academy of Sciences, the Minister of Education and to three Deans of Physics Faculties in Stockholm. In my letter I described the harassment of Academician Sakharov and reminded the “neutral” Swedish Academy that it was their moral duty not to forget Sakharov. As an epigraph to my letter, I quoted the words of Bruno Jasieński, used as an epitaph to this lecture.

Bruno Jasieński and my reference to Wallenberg ultimately had their effect, and in May 1981 a ceremonial Sakharov seminar was also held even in “neutral” Swedish Stockholm.

It was important that the Soviet authorities should feel Andrei Dmitrievich was not forgotten by the West in his exile in Gorky. A few months after the end of the Moscow Olympics, when it became clear that the Soviet authorities seemed to “forget” Sakharov in Gorky, I wrote the following letter to Western colleagues, and published it in leading scientific journals all over the world: Physics Today, The Bulletin of the Atomic Scientists and Nature. I wrote: Support for Sakharov The Olympic Games are over; the hopes that Academician Andrei Sakharov might be allowed to leave his internal exile in Gorky and return to Moscow are over now too.. Sakharov has been exiled for more than nine months. He is not allowed to take part in seminars or lectures and he has no access to scientific information, so crucial for his research. Books and journals have to be brought from Moscow by his relatives from Moscow, which usually takes weeks or months.

Since January, his colleagues from the Lebedev institute have only been allowed to visit him three times.

338

In spite of this, he has written three scientific papers in Gorky; English translations of these have been published in the United States at Stanford University: “Estimate of the Quark-gluon Coupling Constant”, “Cosmological Models of the Universe with Rotation l of Time Arrow “ and “A Mass Formula for Mesons and Baryons”.

I am convinced that it is time now for the world scientific community to escalate efforts to help our distinguished Soviet colleague. From Andrei Sakharov’s last communication, it is obvious that he is primarily missing information about what is going on in physics.

It should be very easy for the physicists to break down this information barrier.. Let the theoretical institutes, laboratories and groups from all over begin sending Sakharov their preprints, lecture notes, reports. Send them registered, with the red “Avis de Reception”, to the following address: Professor Andrei Sakharov, Prospekt Gagarina 214, kv. 3, Shcherbinka 2, Gorky, USSR. Do not be hesitant to ask your local post office to investigate in the event that the red card with Andrei Sakharov’s signature does not come back to you within about one month. Your local post office is obliged, according to the international postal convention, to carry out an investigation and, if unable to provide proof that the mail was delivered to the addressee, to pay you monetary compensation.

Such a worldwide response will not only provide Sakharov with necessary scientific information, it will also represent a considerable moral support for him.. It will be important for the Soviet authorities too: they will see that Andrei Sakharov’s case is not at all forgotten by the world scientific community.

František Janouch, Research Institute for Physics, Stockholm, Sweden My appeal was successful: hundreds, perhaps even thousands of western colleagues began to send their reprints to the town of Gorky. Some wrote to me that they had received a postcard from Sakharov or even a greeting on the postal confirmation of receipt. Andrei Dmitrievich later told me that there had been “many” preprints.

339

But only after 1987, when after 17 years I ceased to be “persona non grata”, and was again allowed to visit the USSR, Andrei Sakharov and I finally met, and in 1987–89 we saw one another many times.

I spoke to Andrei Dmitrievich for the last time on 24 November 1989, by telephone. I had booked a call to him for half past nine in the evening, Stockholm time. While waiting for the call, I learned that there was a real “revolution” in Prague: the entire leadership of the Czechoslovak communist party had resigned. My wife and I opened the champagne to celebrate this event, and when, finally, they connected me to Moscow, virtually the whole conversation with Andrei Dmitrievich was about the recent events in Czechoslovakia.

It turned out that Sakharov did not yet know about the recent “tremendous” (as he put it) events. He was overjoyed and wanted to hear all the details. Indeed, I almost forgot why I had telephoned him, but Sakharov himself suddenly remembered: “Yes, I promised to write a foreword to your book2. At the Foreign Literature publishers, they wanted me to dictate the foreword to them on a tape recorder, but I would prefer to write it in my own hand. The foreword will be short; I have a great deal of work at present in preparation for the session of the Congress of People’s Deputies.

I shall write it immediately after the end of the congress…”3 2

3

340

The prestigious Inostrannaja literatura, a monthly journal publishing foreign novels, decided in September 1989 to publish in Russian my book about the Soviet invasion of Czechoslovakia in 1968 and Andrei Sakharov promised them to write a foreword to it.

Almost twenty years later I discovered that Sakharov had a foreign visitor during this particular telephone conversation. It was a Canadian politician, Irwin Cotler, who many years later described his last visit to the Sakharovs with the following testimony: „Then, on my visit to Sakharov on Nov. 24, came an encounter with history. While we were discussing the Wallenberg case, the phone rang. It was Frantisek Janouch, a leader of the Charta 77 Foundation in Czechoslovakia. He called to tell Sakharov that the Czech Politburo had fallen, and that there were over 250 000 celebrating its demise. Sakharov was elated. As he told his caller, capturing history in the moment of history, „I feel 21 years younger tonight.“ For 1968 was the year of the „Prague Spring“ – the brief but crushed civil uprising in Prague – and Sakharov was the leading Soviet voice speaking up on its behalf. And so the conscience of the Soviet Union, who had condemned the invasion of Czechoslovakia in 1968 and the Soviet invasion of Afghanistan of 1979 – while lending his moral authority in support of Soviet Jewry, political prisoners, and the just causes of his time – was vindicated by history.

For a long time I thought that the Sakharov foreword to my book had remained unwritten. Only on 10 February did I learnt that Yelena Georgievna had found a draft of Andrei Dmitrievich’s foreword in a file containing a Russian translation of my book “No, I Don’t Complain”. It was difficult for me to control my emotion: mine was probably the last book read by Andrei Dmitrievich, and his foreword one of the last, if not the very last, text written by him.

On the morning of 14 December 1989, the new Prime Minister of Czechoslovakia Marián Čalfa received George Soros, Karl Schwarzenberg and myself, in Prague. I informed the Prime Minister of the activities of the Charter 77 fund in Stockholm and told him that we intended to transfer its activity to Czechoslovakia and asked him to facilitate this.

We went directly from the Prime Minister to the Prague Intercontinental Hotel for the inaugural meeting of the Czechoslovak branch of the Charta 77 Foundation. I made a proposal that Andrei Sakharov be made one of the honorary trustees of this organisation…

“Academician Sakharov passed away last night”, one of those present told me.

For a few minutes, I was not able to concentrate and continue to conduct the meeting. The news, catching me in the heat of the “Velvet Revolution” in Prague, was so cruel and senseless that I could not believe that it was true.

When I had finally recovered myself to some extent, I was overcome by a feeling of deep sadness that I would never be able to tell Andrei Dmitrievich about my impressions from revolutionary Prague… *** “Andrei Sakharov is no longer among us. To assess his significance – as a politician, as a man and as a scientist – is not easy. The legacy that he has left us is truly colossal. Years, probably, will pass before we are in a position fully to comprehend the phenomenon of Sakharov. As a physicist, he had extraordinary scientific talent, intuition and originality. Sakharov the politician was courageous, uncompromising and far-seeing, and stubborn. His stubbornness was often a source of incomprehension, astonishment and even censure.

In his great human heart there was room enough for all those who were insulted, who were prosecuted, sentenced, sent to prisons, mercilessly beaten,

341

or sent into exile. He always found time, and a kind word, and if there was need also money to provide support, and also courageous speeches in defence of prisoners of conscience.

The untimely departure from life of Andrei Dmitrievich Sakharov left in us who knew him a feeling of profound grief and irretrievable loss. His moral authority, his crystal purity (as Nikita Khrushchev once said of him), his integrity, his courage, which helped him defend his views and fight for them will be much missed in that critical situation in which the USSR now finds itself. Andrei Dmitrievich Sakharov was the conscience not only of the Soviet Union, but also of all humanity.”

To these words of mine, written in 1990 for the anthology “He lived among us…, I have nothing to add – I could sign my name under them even today, twenty years later.

Thank you for your attention!

Moscow–Prague–Stockholm, 14. 12. 2009

342

Ediční poznámka Kniha profesora Františka Janoucha Myslím zeleně, proto volím jádro je výborem z jeho publicistických článků věnovaných jaderné energetice. Neobsahuje beletristické eseje, úvahy na jiná témata, politické články a polemiky (publikované česky, švédsky, dánsky, norsky, anglicky, německy i rusky). Články jsou rozděleny do tří oddílů: První oddíl přináší výbor z textů publikovaných v zahraničních novinách a českých exilových časopisech (Listy, Proměny) do roku 1989. Článek Co obhajuje Sacharov byl odeslán 16. září 1973 telexem z Prahy do Londýna, kde 23. září vyšel anglicky v deníku The Times. První článek s názvem Energie, svoboda, nezávislost napsal František Janouch česky, přeložil jej do angličtiny a z ní jej pak přeložil prof. Ingmar Bergström do švédštiny pro odborářský časopis Metallurgisten (č. 37, červen 1975). Pro přítomné knižní vydání František Janouch tento článek přeložil ze švédštiny do češtiny, překlad revidovala Miloslava Slavíčková.

Druhý oddíl tvoří výbor z článků publikovaných v českém tisku (Hospodářské noviny, Mladá fronta Dnes, Právo, Lidové noviny, Listy aj.) po roce 1989. Článek Rozhodni svým hlasem o jaderné energii!, napsaný spolu s docentem Ramonem Wyssem, byl v roce 1995 otištěn ve švédském deníku Dagens Nyheter – do češtiny jej pro přítomné knižní vydání přeložila Miloslava Slavíčková.

Třetí oddíl přináší dva anglicky psané články a pět článků psaných rusky – své rusky psané texty publikoval František Janouch zejména v kyjevském Zerkale nedeli a v ukrajinském deníku Delo. Anglicky psané články pro knižní vydání redigoval Melvyn Clarke, rusky psané články redigovala Ada Kolmanová.

Texty v jednotlivých oddílech jsou řazeny chronologicky. Data za statěmi zaznamenávají ve většině případů den, měsíc či rok jejich napsání. Tam, kde se tato data nedochovala, zaznamenáváme den publikování těchto článků.

Při přípravě textu jsme vycházeli ve všech případech z elekronické podoby textů z archivu autora. Texty byly pro knižní vydání znovu zredigovány – v jednotlivostech se tedy mohou odlišovat od textů, které byly dříve otištěny časopisecky.

J. Š.

345

Jmenný rejstřík Rejstřík pokrývá všechny části publikace (včetně poznámek pod čarou a ediční poznámky) vyjma literatury a úvodního seznamu dárců

Bulgakov, Michail Afanasjevič Burljuk, David Davidovič

318 319

Bursík, Martin

221, 244

Bush, George W.

204

C

A Aleklett, Kjell

111

Alexandrov, Anatolij Petrovič

57, 76, 121, 150, 276, 323

Alexejeva, Ljudmila Michajlovna Ambrozek, Libor

284 177, 178

Andersen, Hans Christian

132

Andersson, Jörgen

105, 106

B

Carl XVI. Gustaf

340

Cronhjort, Björn

110

Č Čalfa, Marián

Bethe, Hans

40, 42, 61

Bildt, Carl

109, 284

Bjurström, Sven

111

Blair, Tony

177, 181, 186, 190–192, 204,

Bohr, Niels

31, 32, 67–73, 112, 262, 263,

220, 233, 234

222, 226

Cotler, Irwin

211

343

47, 303

Comby, Bruno

237

Bergström, Ingmar

343, 347

Cohen, Bernard

Beatrix I., nizozemská královna

105

125

Clarke, Melvyn

Barroso, José Manuel

Bergren, Bo

105, 135

Carter, Jimmy

319

44

241

Carlsson, Ingvar

Babel, Isaak Emmanuelovič

Benda, Václav

132, 147

Carlgren, Andreas

84, 341

Čazov, Jevgenij Ivanovič

127

D Dienstbier, Jiří

44

Dolležal, Nikolaj Antonovič Drell, Sidney D. Dusík, Jan

76, 275 72 249

Ď Ďagilev, Sergej Pavlovič

319

316, 336

Bonner(ová), Jelena Georgijevna 337, 341

E

Bourke, Greg

209

Einstein, Albert

83

Englund, Peter

Brežněv, Leonid Iljič

14, 15, 18, 19, 316 216

347

Erasmus Rotterdamský

211

Exter(ová), Alexandra Alexandrovna 319

Hudec, Miroslav

245, 246

Hus, Jan

128

Husák, Gustáv

F Feld, Bernard T.

18, 19

Fock, Vladimir Alexandrovič Fonda (Fondová), Jane

14, 15, 333

20, 21, 50, 52, 53, 164, 264

Frenkel, Jakov Iljič

14, 15

83

Ch Chadwick, James

67

Cheney, Dick

165

Cheops

152, 175

lord Cherwell viz Lindemann, Frederick Chirac, Jacques

G

198

Chodorkovskij, Michail Borisovič

Galilei, Galileo

128

Gavaleška, Ostap

311

Genri, Ernst

334

Geussová, Milena

Chruščov, Nikita Sergejevič

342

Churchill, Winston

67–69

189

Ginzburg, Vitalij Lazarovič

14, 15, 334

Goethe, Johann Wolfgang von

316

Gogol, Nikolaj Vasiljevič

319

Gorbačov, Michail Sergejevič

77, 149, 284, 285, 316

Gostev, Alexej

I Ioffe, Abram Fjodorovič

14, 15

J Jadrichinskij, Alexandr Alexandrovič 277, 324

153

Gubarev, Vladimir Stepanovič

149

Jakeš, Miloš

285

Janouch st., František

H Havel, Václav

8, 10, 12

Janouch, Erik 83, 91, 114, 127, 147, 194, 208, 209, 211, 289, 313–315

Janouch, František

175 8–12, 16–19, 32,

39, 40, 44, 91, 95, 128, 140, 211, 335, 336, 339,

Havlíček, Václav

253

Hitler, Adolf

334

Janukovyč, Viktor Fedorovyč

Hjärme, Leif

110

Jasieński, Bruno

Horáček, Milan Horowitz, Vladimir Samojlovič Hoyle, Fred

348

284

71, 113, 316,

24, 25 319 42

340, 347

Jelcin, Boris Nikolajevič Jílková, Jiřina

Jirků, Zdeněk

320 332, 338 75, 317 9, 13 231

Johnston, Donald J. Juščenko, Viktor Andrijovyč

204, 251 320, 328

K Kapica, Pjotr Leonidovič 67, 69 Kgeson, Per 105 Kim Čong-il 218 Klaus, Václav 93, 94, 200–202, 220, 229, 230 Klötzer(ová), Ulla 227, 228 Korjagin, Anatolij Ivanovič 127 Kostenko, Jurij Ivanovič 152 Kovaljov, Sergej Adamovič 284 Kučma, Leonid Danylovyč 328 Kuchtová, Dana 209, 244 Kurčatov, Igor Vasiljevič 14, 15 Kužvart, Petr 138, 139

L Landau, Lev Davidovič 14, 15 Larsson, Karl-Erik 110 Lenin, Vladimir Iljič 202, 275, 276, 322 Leontovič, Michail Alexandrovič 334, 335 Lind, Jonas 105 Lindemann, Frederick 67 Liška, Ondřej 238 Lovelock, James 209, 222 Lysenko, Trofim Denisovič 333

164 284 231 282 193, 211 294 209, 222

N Nansen, Fridtjof Násir, Gamál Abdal Nixon, Richard Nuždin, Nikolaj Ivanovič Nycander, Svante

127 43 183 333 105

O Obama, Barack Oppenheimer, J. Robert Orwell, George

248 316 36, 45

P Pačes, Václav Palme, Olof

242 18, 19, 83, 102, 197, 205, 252, 289

Parašin, Sergej Konstantinovič Pustovojtenko, Valerij Pavlovyč

159, 314 159

200, 202

Malevič, Kazimir Severinovič Marčuk, Jevgenij

232

Putin, Vladimir Vladimirovič 200, 202, 257, 284, 317, 320

M Majakovskij, Vladimir Vladimirovič

McCain, John McCarthy, Joseph Medveděv, Dmitrij Anatoljevič Mendělejev, Dmitrij Ivanovič Michelangelo Buonarroti Miller, Alexej Borisovič Moberg(ová), Eva Moore, Patrick

319 155

R Rasmussen, Scott Roman, Martin

300, 301 273

349

Romaněnko, Anatolij Jefimovič Roosevelt, Franklin Delano Rotblat, Joseph Rubbia, Carlo Rydberg, Jan Rychetský, Pavel Ryman, Jan-Erik

155 68 127–129 97, 109 110 270, 271

284, 341 343, 347 110 310, 341 67, 149, 230, 275, 276, 322 220 105, 106 331 18, 19

350

278 76 44 220, 221, 237, 257

Uhl, Petr 210, 211, 253 Umaněc, Michail Pantelejevič 148, 276, 277

V Vavroušek, Josef Voskovec, Jiří Vranitzky, Franz

333 319 49 179, 183

83 117, 266 93, 94

W Wałęsa, Lech Wallenberg, Raoul Werich, Jan Wilson, Richard Wyss, Ramon

127 332, 338, 340 117, 266 148 95, 106, 343

Z Zweig, Stefan

252

Ž Žáková, Jitka

Š Šafarevič, Igor Rostislavovič Ševčenko, Taras Hryhorovyč Ševčík, Augustin Špidla, Vladimír

332, 333

U

Sacharov, Andrej Dmitrijevič 8, 10, 11, 16–19, 31, 32, 39, 42, 61, 67, 70–73, 76, 83, 113, 124, 127–129, 147, 211, 222, 223, 235, 239, 247, 248, 250, 253, 255, 262, 263, 267, 273, 274, 279, 282, 284, 285, 289, 307, 316, 317, 332–343 Shakespeare, William 282 Schleicher, Stefan 9, 13

Stern, Nicholas Svanholm, Bert-Olof Syruček, Milan Szillard, Leo

Tamm, Igor Jevgenjevič Teller, Edward Tigrid, Pavel Tominová, Zdena Topolánek, Mirek

110

S

Schwarzenberg, Karel Slavíčková, Miloslava Sokolowski, Evelyn Soros, George Stalin, Josif Vissarionovič

T

228

Obsah Introductory note Úvodní poznámka Úvod ke knize evropského občana Introduction to a book by a European citizen František Janouch’s address at the opening ceremony for Nuclear Studies at the University of West Bohemia in Pilsen, 24. 9. 2010 Přednáška při slavnostním zahájení výuky jaderných oborů na Západočeské univerzitě v Plzni 24. 9. 2010

6 7 8 10

14 15

I/ Co obhajuje Sacharov (1973) Energie, svoboda, nezávislost (1975) Andrej Sacharov: Jaderná energetika a svoboda Západu (1977) František Janouch Chartě 77 (1978) Napínavý nesmysl (1979) Energie, svoboda, nezávislost (1984) Niels Bohr a Andrej Sacharov o přežití lidstva v epoše jaderných zbraní (1985) Jak spolehlivé jsou sovětské jaderné elektrárny? (1986)

31 33 39 44 50 54 67 74

II/ Proslov při večeři ve stockholmském Grand Hotelu pro československou vládní delegaci ve Švédsku, vedenou ministrem Josefem Vavrouškem (1990) Poznámky k československé energetické strategii (1990) Vyhořelé palivo kontra kysličník uhličitý (1993) Bravo, pane premiére! (1995) Rozhodni svým hlasem o jaderné energii! (1995) Jaderná energetika ve Švédsku (1995) Nové trendy ve švédské jaderné energetice (1995)

83 87 91 93 95 100 107

Letní přemítání o jaderné energii (1995) Greenpeace, nebo Brownwar? (1995) Tikající bomba (1995) Global 95 (1995) Rozpaky nad Nobelovou cenou míru (1995) Král je nahý (1995) Ve věcech jaderných opatrnosti nikdy není nazbyt (1996) Jaderné výbuchy na atolu Mururoa: mýty a realita (1996) Raději úspory a jádro (1996) Fyzik soudí, že strach z meziskladu bývá zbytečný (1996) Dobře načasovaná publikace (1996) Přemýšlení (1996) Černobylský pípák (1998) Apropos, Černobyl (1998) Apropos, Barsebäck (1999) Zas jeden hon na čarodějnice končí (2001) Lepší jaderný vrabec v hrsti nežli zelený holub na střeše (2001) Privatizovat Ministerstvo národní obrany? (2002) Velká voda a energetický slabikář (2002) Malé je krásné (2002) Nesmíme být na konci peletonu – zamyšlení nad informovaností jednoho ministra (2003) Americký blackout a pesimismus premiéra Špidly (2003) Energetický slabikář pro děti i dospělé (2003) ČEZ jako velká duhová kulička (2003) Čeká nás energetická perestrojka (2004) Jaderná energie: být, či nebýt (2005) Plynové kohoutky a renesance jaderné energetiky (2006) Klaus má pravdu, ale zapomněl na Majakovského (2006) Energie, chudoba, pýcha a pokora (2006) Proč nemohu volit Zelené (2006) Zelená se zelená… (2006) Odpověď Petru Uhlovi a zeleným přátelům (2006) Neproměnit dočasný politický pat v trvalou energetickou katastrofu (2006)

112 118 121 124 127 130 133 135 138 140 142 144 158 160 162 164 167 169 172 175 177 179 182 187 189 195 197 200 203 206 208 210 212

Poroučíme větru…? (2006) Kim má jadernou bombu! Co dál? (2006) Houby v prosinci, Topolánek v lednu (2007) Předmluva ke knize Bruno Combyho Environmentalisté pro jadernou energii (2007) Velmi neslavný pokus o dehonestaci jádra (2007) Klausovy klimatické bludy (2008) Toto je opravdová krize (2008) Na jadernou energii si klidně vsadím (2008) Jsem zelený – proto volím jádro (2008) Vítejte mezi rozvojovými zeměmi! (2008) Andrej Sacharov a brdský radar (2008) Zelený spam (2009) Bezpečnost jaderné energetiky (2010) Bezpečnost energetické politiky (2010) Renesance jaderné energetiky a české parlamentní volby (2010) Strašení Černobylem je demagogie (2010) Konec šílenství? (2010) Švédské „znovuvstoupení“ do jádra (2010) Bravo, Finsko! (2010) Poselství mezinárodní konferenci „Non-proliferation in Central Asia: International day against nuclear tests“ (2010) Dostavět Temelín. Zatím je to levné (2010) Naše energetická ČEZpečnost (2010) Kdo vlastně zavinil černobylskou havárii: Lenin, nebo Stalin? (2010) Jádro? Ano! (2011) Tunguzský meteorit a fukušimské reaktory (2011) Sacharovův odkaz (2011)

215 218 220 222 227 229 231 240 243 245 247 249 253 255 257 259 262 264 266

267 270 272 275 279 282 284

III/ Nuclear energy: to be or not to be (1976) Взрывчатое ноу-хау «know-how» (1996) Вацлав Гавел и Чернобыль (1997)

289 310 313

Выступление Франтишека Яноуха на вечере, посвященном десятилетию Международного Сахаровского Экологичeского Унивeрситeта (2002) Моя Украина (2004) Ответственность за Чернобыль несет… Ленин (2006) Address at a meeting dedicated to the memory of Andrei Dmitrievich Sakharov (2009)

316 318 322

Ediční poznámka Jmenný rejstřík Tabula gratuloria

345 347 362

332

Contents Introductory note Introduction to a book by a European citizen František Janouch’s address at the opening ceremony for Nuclear Studies at the University of West Bohemia in Pilsen, 24. 9. 2010

6 10

14

I/ What Sakharov defends (1973) Energy, freedom, independence (1975) Andrei Sakharov: Nuclear energy and the freedom of the West (1977) František Janouch’s letter to Charter 77 (1978) Exciting nonsense (1979) Energy, freedom, independence (1984) Niels Bohr and Andrei Sakharov on the survival of mankind in the age of nuclear weapons (1985) How reliable are Soviet nuclear power plants? (1986)

31 33 39 44 50 54 67 74

II/ Supper address at the Stockholm Grand Hotel for the Czechoslovak governmental delegation in Sweden, led by Minister Josef Vavroušek (1990) Remarks on Czechoslovak energy strategy (1990) Spent nuclear fuel versus carbon dioxide (1993) Bravo, Prime Minister! (1995) Decide with your vote on nuclear energy! (1995) Nuclear energy in Sweden (1995) New trends in Swedish nuclear energy (1995) Summer reflections on nuclear energy (1995) Greenpeace or Brownwar? (1995) A ticking bomb (1995)

83 87 91 93 95 100 107 112 118 121

Global 95 (1995) Embarrassment over the Nobel Peace Prize (1995) The king is naked (1995) Never enough caution in nuclear matters (1996) Nuclear explosions at the Mururoa Atoll: myths and reality (1996) Better to go nuclear and make savings (1996) A physicist concludes that fears of interim storage are unnecessary (1996) A well-timed publication (1996) Reflections (1996) Chernobyl beeper (1998) Apropos Chernobyl (1998) Apropos Barsebäck (1999) Another witch-hunt ending (2001) A nuclear bird in the hand is worth more than two green birds in the bush (2001) Privatise the Defence Ministry? (2002) Higher water and energy primer (2002) Small is beautiful (2002) We must not be at the back of the pack – one Minister’s level of knowledge (2003) American blackout and the pessimism of Prime Minister Špidla (2003) Energy primer for children and adults (2003) ČEZ as a large rainbow marble (2003) We are facing an energy perestroika (2004) Nuclear energy: to be or not to be (2005) Gas taps and the renaissance of nuclear energy (2006) Klaus is right but he forgot Mayakovsky (2006) Energy, poverty, pride and humility (2006) Why I cannot vote green (2006) The greening of the green… (2006) My answer to Petr Uhl and green friends (2006) We should not turn a temporary political stalemate into a permanent energy catastrophe (2006)

124 127 130 133 135 138 140 142 144 158 160 162 164 167 169 172 175 177 179 182 187 189 195 197 200 203 206 208 210 212

Commanding the wind…? (2006) Kim has a nuclear bomb! What next? (2006) Mushrooms in December, Topolánek in January (2007) Foreword to the Czech edition of Bruno Comby’s Environmentalists for nuclear energy (2007) A very inglorious attempt to disparage nuclear energy (2007) Mr Klaus’s climate heresies (2008) This is a real crisis (2008) I will happily put my money on nuclear energy (2008) I am green – that is why I vote nuclear (2008) Welcome to the developing countries! (2008) Andrei Sakharov and the radar in Brdy (2008) Green spam (2009) Nuclear energy safety (2010) Energy policy safety (2010) Renaissance of nuclear energy and the Czech parliamentary elections (2010) Chernobyl scaremongering is demagoguery (2010) End of madness? (2010) Swedish nuclear re-entry (2010) Bravo, Finland! (2010) International conference message: “Non-proliferation in Central Asia – International Day against Nuclear Tests” (2010) Completing Temelin – while it is still cheap (2010) ČEZ and energy safety (2010) Who was actually to blame for the Chernobyl disaster, Lenin or Stalin? (2010) Nuclear power? Yes please! (2011) The Tunguska meteorite and the Fukushima reactors (2011) Sakharov’s legacy (2011)

215 218 220 222 227 229 231 240 243 245 247 249 253 255 257 259 262 264 266

267 270 272 275 279 282 284

III/ Nuclear energy: to be or not to be (1976) Взрывчатое ноу-хау «know-how» (1996)

289 310

Вацлав Гавел и Чернобыль (1997) Выступление Франтишека Яноуха на вечере, посвященном десятилетию Международного Сахаровского Экологичeского Унивeрситeта (2002) Моя Украина (2004) Ответственность за Чернобыль несет… Ленин (2006) Address at a meeting dedicated to the memory of Andrei Dmitrievich Sakharov (2009) Editorial note Index of names Tabula gratuloria

313

316 318 322 332 345 347 362

Tabula gratuloria

K životnímu jubileu Františka Janoucha vychází za přispění: Published in celebration of Frantisek Janouch’s jubilee with donations from:

Abbrentovi Alena a Mirek, Řež

Ioffe Boris, Moskva

Aleksejeva Ljudmila, Moskva

Isupov Vladimír, Kyjev

Barsukov Vjačeslav, Kyjev

Janouch Erik, Stockholm

Bartoňová-Ferancová Andrea, Praha

Janouchová Kateřina, Stockholm

Baryakhtar Viktor, Kyjev

Jarošenko Viktor, Moskva

Bezděk Robert, Praha

Jasinski Miroslaw, Praha

Bilaš Lena, Kyjev

Jechovi Květa a Karel, Praha

Blochincev Leonid, Moskva

Jílková Jiřina, Praha

Boček Karel, Mníšek pod Brdy

Jirásková Marie, Praha

Bolšakova Inessa, Lvov

Jirků Božena a Zdeněk, Praha

Burmistr Michail, Dněpropetrovsk

Jungmann Milan, Praha

Červenková Jana, Praha

Kačírek Pavel, Praha

Dernerovi Alena a Milouš, Most

Kanyar-Becker Helena, Curych

Dobeš Jan, Řež

Kašová Helena, Praha

Dus Jan, Praha

Keller Otakar, Praha

Dušinská Mária, Bratislava/Oslo

Knápek Jaroslav, Praha

Fárek Jiří, Praha

Kolmanová Ada, Praha/Stockholm

Fedotovi Taťána a Alexej, Moskva

Kostiuk Konstantin, Kyjev

Formánkovi Jaroslava a Zdeněk, Praha

Košel Nikolaj, Dněpropetrovsk

Gajdůšková Alena, Zlín/Praha

Kotliar Irina, Sankt Petěrburg

Gavrilenko Taťána, Kyjev

Koukal Jan, Vídeň

Golovko Dmitrij, Kyjev

Kozyr Darja, Minsk

Grégr Miroslav, Klecany

Lebeděv Alexandr, Moskva

Havel Václav, Praha

Liotta Roberto Juan, Stockholm

He Zuoxiu, Peking

Lordkipanidze Dodo, Moskva

Hezoučký František, České Budějovice

Lyubin Sarra a Viktor, Izrael

Hochman Jiří, Florida

Mach Rostislav, Praha

Chramostová Vlasta, Praha

Majling Lubomír, Praha

Ignatěnko Alla, Dněpropetrovsk

Marek Jiří, Praha

Milota Standa, Praha

Šiklová Jiřina, Praha

Mühlfeit Jan, Praha

Šimčák Petr, Praha

Norlin Birger Ola, Praha

Šinkarev Leonid, Moskva

Norlin Mina, Praha

Štěrbová Dana, Olomouc

Novákovi Věra a Arne, Stockholm

Šturma Jaroslav, Praha

Opat Jaroslav, Bratislava

Taraněnko Ljubov, Kyjev

Outrata Edvard, Praha

Tomáš Jiří, Praha

Pankin Boris a Valentina, Stockholm

Tomaševskaja Iryna, Kyjev

Pavelka Zdenko, Praha Pazderovi Kamila a František, Praha Procházková Lenka, Praha Protko Tatjana, Minsk Puusepp Tomas, Stockholm Qing Chengrui, Peking Riebauerová Martina, Praha Samodurov Jurij, Moskva Schleicher Stefan, Vídeň

Topolánek Mirek, Praha Tuček Kamil, Karlsruhe Tučných Gita a Petr, Praha Ušatskaja Natalia, Moskva Vaculík Ludvík, Praha Vančura Jiří, Praha Vasiljeva Varvara, Moskva Veverkovi Anna a Stanislav, Praha

Schwarzenberg Karel, Orlík

Vojtěch Otakar, Řež

Slavíčková Miloslava, Lund

Westling Urban, Stockholm

Smolková Eva, Praha

Wiener Charles N., Ženeva

Soukup Jiří, Harrachov

Zdebor Jan, Plzeň

Stehlík Pavel, Praha

Zelevinskij Vladimir, Michigan

Šabata Jan, Brno

Zörkler Zdeněk, Praha

Šarašidze David, Kyjev

Zvěřina Eduard, Praha

ALSTOM, s.r.o. Česká společnost pro energetiku Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 Originální videojournal

František Janouch

Myslím zeleně, proto volím jádro Úvahy o energii, životním prostředí a politice Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2011 jako svoji 186. publikaci Ediční příprava, redakce a ediční poznámka: Jan Šulc Redakce anglických textů: Melvyn Clarke Redakce ruských textů: Ada Kolmanová Překlad a revize překladů švédských textů: Miloslava Slavíčková Jmenný resjtřík: Josef Schwarz Grafická úprava, obálka a sazba písmem Minion a Fette: Lukáš Fairaisl Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 1. vydání, 364 stran, TS 2 ISBN 978-80-87481-46-2 ISBN 978-80-87481-47-9 (PDF) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz Doporučená cena včetně DPH 299 Kč